Ing. Bohumil Rytíř, brigádní generál
Narozen 29. dubna 1889. V čsl. zahraničním vojsku od srpna 1917, v říjnu 1917 odjel z Ruska do Francie v rámci transportu kpt. Husáka. V Cognacu byl v lednu 1918 zařazen do vznikajícího 21. čs.
střel. pluku. Po absolvování důstojnického kurzu v Saint-Maixent byl převelen k 22. čs. střel. pluku v Jarnacu. V létě 1918 nasazen s jednotkou na frontě v Alsasku na úpatí pohoří Vogézy, v září
přesunut do Argon na řeku Aisne. Zde se v říjnu vyznamenal v čele 5./II. roty v bojích o předmostí u Vouziers. Po návratu do vlasti v lednu 1919 jmenován jako velitel II./23. praporu okrskovým
velitelem v Kladně. V srpnu převelen do Jičína jako zatímní velitel 22. čs. střel. pluku. V říjnu zařazen vojensko-politické mise k Československému vojsku na Rusi, které velel pplk. Kopal. Ze
Sibiře se vrátil společně se štábem čs. vojska v rámci 23. transportu, který odplouval z Vladivostoku v dubnu 1920. Od července sloužil jako důstojník Vojenské kanceláře prezidenta republiky, v
listopadu 1921 převelen do Českého Těšína jako velitel pěšího pluku 8. Od října 1922 jmenován přednostou 23. oddělení (automobilního) MNO.
V červenci 1929 povýšen do hodnosti brigádního generála, od prosince ustanoven velitelem 5. pěší brigády v Terezíně. Od září 1936 převelen do Banské Bystrice jako velitel 10. divize. Za mobilizace v září 1938 se 10. divize transformovala na Hraniční oblast 40 s úkolem přímé obrany čsl.-maďarské hranice v délce asi 100 km. Po vyhlášení Slovenského štátu v březnu 1939 se gen. Rytíř vrátil do okupované Prahy, kde úzce spolupracoval s premiérem Eliášem. V letech 1939 až 1941 přispíval značnými částkami na podporu rodin vězněných a popravených odbojářů, od konce roku 1944 trvale napojen na ilegální skupinu Bartoš. Při pražském povstání v květnu 1945 byl zástupcem gen. Kutlvašra. Po osvobození jmenován velitelem III. sboru v Plzni, od června 1946 však přeložen do výslužby. Od července 1947 nastoupil do civilního zaměstnání jako stavbyvedoucí; zemřel v Praze 12. dubna 1955.
V červenci 1929 povýšen do hodnosti brigádního generála, od prosince ustanoven velitelem 5. pěší brigády v Terezíně. Od září 1936 převelen do Banské Bystrice jako velitel 10. divize. Za mobilizace v září 1938 se 10. divize transformovala na Hraniční oblast 40 s úkolem přímé obrany čsl.-maďarské hranice v délce asi 100 km. Po vyhlášení Slovenského štátu v březnu 1939 se gen. Rytíř vrátil do okupované Prahy, kde úzce spolupracoval s premiérem Eliášem. V letech 1939 až 1941 přispíval značnými částkami na podporu rodin vězněných a popravených odbojářů, od konce roku 1944 trvale napojen na ilegální skupinu Bartoš. Při pražském povstání v květnu 1945 byl zástupcem gen. Kutlvašra. Po osvobození jmenován velitelem III. sboru v Plzni, od června 1946 však přeložen do výslužby. Od července 1947 nastoupil do civilního zaměstnání jako stavbyvedoucí; zemřel v Praze 12. dubna 1955.
Dopis sestře z Vladivostoku (1920)
Drahá moje Aninko! Několik slov, jak se mi vede – celkem dobře. Přirozeně, že je tu draho jako na celém světě, rubl tu má cenu as jako půlkopějka předválečná. Ovšem mám ještě dolary a za ty dostane
se zde mnoho. Po kožešinách tu ani stopy, a tak se netěš, že Ti přivezu nějakého medvěda neb bílou lišku.
Píši toto v neděli, a snad v úterý pojedeme už s bratrem plukovníkem na západ. Nemohli jsme dosud, poněvadž tu jsou stále převraty. Dnes jsme zažili opět jeden. Starý režim byl povalen a nastolen nový, „eserovský“, ovšem se silným obarvením bolševickým. My se chováme neutrálně, ovšem nebýt tu spojenců, teklo by tu hodně krve. Před třemi dny se to nepovedlo. Povstalci obsadili tehdy průmyslovou školu, junkeři je v noci oblehli, přitáhli i kanony a kulomety a jali se střílet. Za půl hodiny bylo vše hotovo a povstalci se vydali. A je to zvláštní zde. Ulice plné obecenstva a hned za střílejícími jsou diváci a nevšímají si toho, je-li někdo raněn. Jsou zvědavi a není tu patrna žádná panika, jaká by v tom případě byla u nás, kdyby se na ulicích střílelo. Prostě život v Rusku má strašně malou cenu. My si toho ovšem nevšímáme a jde nám hlavně o to, abychom se dostali domů. Generál Čeček, velitel Dálného Východu, sloužil jako jednoroční dobrovolník s Jeníčkem. Kopal pracuje znamenitě, vůbec nám říkají, že máme mnohem menší „ránu“ než ona první delegace.
V Japonsku jsem strávil několik pěkných dnů; s Čínou země neporovnatelná. Země krásná, lidé čistí, zdvořilí (ovšem obchodníci znamenití zloději), tam s policajtem se nemluví jináče než s kloboukem v ruce. Vykonali jsme též řadu oficiálních návštěv u ministra vojenství, jenž nás přijal nesmírně laskavě, a u generálů v generálním štábu. Naše vyslanectví (Dr. Němec, také starý známý z Taškentu) uspořádalo v japonském restaurantu večeři, na kterou byli pozváni japonští generálové, a kde nám tančily gejši. Jsou to roztomilá stvoření, zpěvačky a tanečnice v nádherných kimonech. Nu ale bolely mne strašně nohy od japonského způsobu sezení. A Japonci byli nesmírně roztomilí, jeden major tančil též samurajský tanec. Japonci jsou nesmírní patrioti a vojenská kasta je ovšem nejvyšší. Dopisuji toto psaní večer. Ze západu jsou nepříjemné zprávy, bolševici vyhodili západně od Irkutska mosty, a tak naše pluky konají cestu pěšky ve strašných mrazech. Nemožno tak bolševikům věřiti, o tom už jsme přesvědčeni. Jedeme do Charbinu s americkým konzulem, máme povoleno 20 lokomotiv, s kterými pojedeme jim naproti. Drahá Aničko, pozdravuj srdečně Františka a sama buď přesvědčena, že na Tebe stále vzpomínám. O své nevěstě v Taškentu jsem se dosud nedozvěděl nic, a tak myslím, že teď už je všechno marno a snad nejlépe nemyslet. Až přijedu, zařídím si tak dovolenou, abychom se na několik dní do lázní podívali.
Píši toto v neděli, a snad v úterý pojedeme už s bratrem plukovníkem na západ. Nemohli jsme dosud, poněvadž tu jsou stále převraty. Dnes jsme zažili opět jeden. Starý režim byl povalen a nastolen nový, „eserovský“, ovšem se silným obarvením bolševickým. My se chováme neutrálně, ovšem nebýt tu spojenců, teklo by tu hodně krve. Před třemi dny se to nepovedlo. Povstalci obsadili tehdy průmyslovou školu, junkeři je v noci oblehli, přitáhli i kanony a kulomety a jali se střílet. Za půl hodiny bylo vše hotovo a povstalci se vydali. A je to zvláštní zde. Ulice plné obecenstva a hned za střílejícími jsou diváci a nevšímají si toho, je-li někdo raněn. Jsou zvědavi a není tu patrna žádná panika, jaká by v tom případě byla u nás, kdyby se na ulicích střílelo. Prostě život v Rusku má strašně malou cenu. My si toho ovšem nevšímáme a jde nám hlavně o to, abychom se dostali domů. Generál Čeček, velitel Dálného Východu, sloužil jako jednoroční dobrovolník s Jeníčkem. Kopal pracuje znamenitě, vůbec nám říkají, že máme mnohem menší „ránu“ než ona první delegace.
V Japonsku jsem strávil několik pěkných dnů; s Čínou země neporovnatelná. Země krásná, lidé čistí, zdvořilí (ovšem obchodníci znamenití zloději), tam s policajtem se nemluví jináče než s kloboukem v ruce. Vykonali jsme též řadu oficiálních návštěv u ministra vojenství, jenž nás přijal nesmírně laskavě, a u generálů v generálním štábu. Naše vyslanectví (Dr. Němec, také starý známý z Taškentu) uspořádalo v japonském restaurantu večeři, na kterou byli pozváni japonští generálové, a kde nám tančily gejši. Jsou to roztomilá stvoření, zpěvačky a tanečnice v nádherných kimonech. Nu ale bolely mne strašně nohy od japonského způsobu sezení. A Japonci byli nesmírně roztomilí, jeden major tančil též samurajský tanec. Japonci jsou nesmírní patrioti a vojenská kasta je ovšem nejvyšší. Dopisuji toto psaní večer. Ze západu jsou nepříjemné zprávy, bolševici vyhodili západně od Irkutska mosty, a tak naše pluky konají cestu pěšky ve strašných mrazech. Nemožno tak bolševikům věřiti, o tom už jsme přesvědčeni. Jedeme do Charbinu s americkým konzulem, máme povoleno 20 lokomotiv, s kterými pojedeme jim naproti. Drahá Aničko, pozdravuj srdečně Františka a sama buď přesvědčena, že na Tebe stále vzpomínám. O své nevěstě v Taškentu jsem se dosud nedozvěděl nic, a tak myslím, že teď už je všechno marno a snad nejlépe nemyslet. Až přijedu, zařídím si tak dovolenou, abychom se na několik dní do lázní podívali.
Tvůj oddaný Milek (Vladivostok, 31. ledna 1920)