Josef Lášek, generál V. hodnostní třídy
Narozen 21. prosince 1869. Absolvoval Kadetní školu pro pěchotu v Lobzówu u Krakova (1887), poté sloužil u c. a k. pěšího pluku č. 40 v Rzeszówě. Od září 1897 roční studium na Sborové důstojnické škole v Přemyšlu. Od listopadu 1907 převelen k c. a k. pěšímu pluku č. 18 do Brunecku. Od května 1911 služba u štábu II./18. praporu v Nevesinje v Bosně. Od května 1913 převelen k c. a k. pěšímu pluku č. 11 do Prahy. Po vypuknutí války odjíždí 2. srpna 1914 na srbské bojiště, 17. srpna je ve srážce u Ložnice těžce raněn. Po návratu z ošetřování v říjnu 1914 na frontě podruhé zraněn. Rekonvalescence do března 1915, c. a k. pěší pluk č. 11 byl mezitím přesunut ze srbského bojiště na ruskou frontu. Po návratu k pluku jmenován jeho dočasným velitelem. Od října 1915 slouží na italské frontě, od září 1917 do října 1918 jako velitel c. a k. pěšího pluku č. 118.
Po uzavření příměří od listopadu 1918 velitel Okrskového velitelství Strakonice. V březnu 1919 převelen na Slovensko, jako velitel V. pěší brigády pod velením generála Hennocque. Podílel se na vytlačení maďarských jednotek z důležitého železničního uzlu Čop. Od října 1919 teritoriálním brigádníkem v Litoměřicích, od června 1920 velitel 5. pěší brigády. V prosinci 1922 povýšen do hodnosti generála V. hodnostní třídy, ale po superabitračním řízení od března 1923 ze zdravotních důvodů penzionován. Navzdory trvalým zdravotním následkům po válečných zraněních se Josef Lášek dožil téměř 86 let – zemřel 16. srpna 1955.
Josef Lášek, generál V. hodnostní třídy

Žádost o přiznání přídavku za zranění (1941)
V roce 1917 šel jsem na vlastní žádost popáté do pole. Každý jiný byl by zůstal v zázemí. V poslední fázi světové války měl jsem poměrně štěstí, neb ač jsem byl v poli až do jejího konce, nebyl jsem již raněn. Po převratu přihlásil jsem se do československé armády a zúčastnil jsem se všech operací na Slovensku, aniž by se dostavily u mne větší poruchy zdraví. Žaludeční katary se občas sice dostavovaly, časem i levé oko trochu zlobilo, ale toho jsem si málo všímal. Jsem přesvědčen, že nepřetržitý pobyt na čerstvém vzduchu mne udržoval při zdraví. Neb jak jsem přišel v roce 1919 ze Slovenska do Litoměřic, dostavil se bolestivý revmatismus a při každém špatném počasí bolení hlavy. Při roztříštění dolní čelisti utrpěl jsem silný otřes nervů a ještě podnes, jak jest mlhavo, trpím bolením hlavy. Následky po zranění se u mne dostavily začátkem roku 1923. Prvé dva měsíce trvalo pálení žáhy, a to v tak vysokém stupni, že lékaři v Terezíně mně nedávali mnoho naděje na uzdravení. Dodnes mám občas závratě, křeče a žaludeční katary.
Když se u mne počátkem roku 1923 objevily větší poruchy zdraví, požádal jsem o superarbitraci. Byl jsem uznán „k řadové službě nezpůsobilý, místních služeb schopen.“ Trvalý přídavek za zranění jsem nedostal vzhledem k ustanovení 2. odst. § 69 zákona ze dne 17. února 1922. A přece byl bych si jej zasloužil vzhledem k utrpením, které jsem při svých zraněních prodělal. Při prostřelení břicha jsem plných šest dní nevzal do úst. Tenkráte se ještě zranění do břicha neoperovalo. Bylo mně řečeno, že se můj osud rozhodne do osmi dnů. Horší bylo zranění do dolní čelisti a do ramene. Plné tři měsíce jsem musel seděti i v noci, aby mně hnis nešel do úst. Co hodinu ve dne i v noci jsem si musel vyplachovati ústa a po celou dobu byla mou stravou jen kašička. O bolestech nemluvím, ale každý si může představiti, jaké asi byly, když mně zubní lékař zhroucenou dolní čelist napravoval dvojitým šroubem daným do úst, aby se zase shodla s čelistí horní. I největší bolesti mne neodradily, abych nešel do pole, jak jsem se jen mohl trochu pohybovat. Považoval jsem to za svou důstojnickou povinnost. Následky mých zranění budou mne jistě doprovázeti až do hrobu. Proto se domnívám, že jsou splněny všechny podmínky mého nároku na přiznání trvalého přídavku za zranění. Lékařské osvědčení o trvalých následcích připojuji.
(c) Codyprint 2013