Ze zkušenosti jsme již věděli, že pašeráci nemusejí přijít jednou cestou, ani najednou, a že mohou jít i jinými cestami. Současně také, že zpráva, že již odešli, nemusela být ještě stoprocentně pravdivá, jak se už často prokázalo, a proto námitka, že jsme neměli být rozděleni, když se jednalo o větší počet podloudníků, je sice opodstatněná, ale vzhledem k výše uvedenému se za tehdejších podmínek na tom netrvalo. Ostatně my jsme bázně ve službě neznali, i když to bylo někdy riskantní.
Když tedy Škop do čtvrté hodiny nepřišel ani nebyl žádný náznak o tom, že by mu tam bylo už něco přišlo, odebral jsem se po silnici k domovu. Když nebyl ani přede vsí, nijak zvlášť mne to nepřekvapilo a počítal jsem, že číhanou pravděpodobně prodlužuje, ale asi zbytečně. Zašel jsem až před oddělení, ale když kolega stále nešel, měl jsem už nějaké neblahé tušení. Krátce nato přišel přednosta inspektorátu na kontrolu. Vše jsem mu ohlásil a společně jsme čekali na Škopa. Místo něho přišel Balla Karel s lístkem od Škopa se sdělením, že došlo k zastřelení jendoho pašeráka. Hned jsme vzbudili správce oddělení vrchního respicienta Pundu, lékaře Švarce a spěchali na místo.
Škop tam byl s pěti zadrženými podloudníky a hned se začalo s rekonstrukcí celého příběhu. Zastřelený byl Molnár Menyhert z Forgoláně (jeho totožnost byla od zadržených osob známa), ležel za křovím táhnoucím se podél neudržované cesty tváří k zemi, ruce podloženy pod krkem v místech, kudy střela vyšla ven. V ústech držel zbytek krátké fajfky, která byla v půli přeražena, patrně kulkou. Zřetelně bylo vidět v půdě i místo, kde byl zasažen, tam vyšla první krev, jakož i dalších 124 kroků bylo poznamenáno krví. Střelen byl pod lopatku při útěku, kdy byl trochu sehnutý, a střela vyšla na krku pod bradou ven. Všechno muselo zůstat v původním stavu do příchodu soudní komise. Mezitím přišli dva četníci z Petrova, dva z Velikého Paladu a dva z Ďakova, neboť místo nehody bylo na rozhraní těchto tří obvodů, jak je měli jednotlivé četnické stanice rozděleny. Přivolán byl také starosta z Forgoláně a s ním přišlo více lidí, které jsme však až k místu samému nepustili; stáli proto opodál. Také byla mezi nimi i manželka zabitého, která vedla velký nářek. Nálada byla více než pochmurná. Škopa jsme posílali domů, ale on odmítl. Byl parný den, na nebožtíka usedaly mouchy, a proto jsme ho přikryli.
Soudní komise přijela až pozdě odpoledne. Když mrtvého ohledala, byl přenesen přes brod na vhodnější místo, položen na přivezený velký stůl a nastala pitva. Předtím ale musel být polit vodou, neboť údy jeho byly už ztuhlé a nepoddajné a také mouchy masařky nakladly mu už kolem úst a nosu vajíčka.
Nejprve ho lékaři rozřízli na prsou, aby shledali, kudy projektil vnikl a opustil tělo a jaké orgány zasáhl. Pak mu stáhli kůži z hlavy, vrch lebky pilkou odřízli a prohlíželi hlavu. Sundaným vrchem lebky vybírali z těla krev jako miskou. Když bylo vše skončeno, volali na nás opodál stojící lidé, že když jsme si ho zabili, tak ať si ho také odvezeme. Odvoz ale padl na bedra starosty obce Forgoláně. Ten o zabitém říkal, že to byl moc dobrý člověk, který si to nezasloužil, neboť nepašoval jako většina ostatních po živnostensku, ale jen náhodně. Byl asi třicetiletý, střední silnější postavy a zůstalo po něm jedno dítě. Tak už to bývá, že obyčejně postihne trest takového, který si toho nejméně zaslouží. To říkával náš první správce oddělení vrchní respicient Tomáš Koželuh i vrchní respicient Alexandr, který zastával místo přednosty inspektorátu v sousedním Fertešalmáši.
Škop potom vyprávěl, že vystoupil na tlupu teprve tehdy, když už tři – mezi nimi byl právě Balla – přecházeli brod a zůstali ve vodě stát, kdežto zadní s Molnarem prchali a právě po těch střelil. Po ráně chtěl také utéci Balla, a proto na něho znovu vznesl výzvu k zastavení s namířenou puškou a on naštěstí poslechl. Kdyby nebyl zůstal stát, byl by po něm také vystřelil a pravděpodobně ho také trefil, v takovém že byl rozpoložení. Nikdo jsme to Škopovi nepřál, protože se to mohlo přihodit každému z nás, neboť jsme si již každý někdy vystřelil, ale že měl dva případy během čtrnácti dnů, vrhalo to na něj špatné světlo, hlavně z pohledu místního obyvatelstva. Pamatuji se, že Hadady – majitel menšího dvorce a dobrý náš přítel – nám při honu říkal, že oni sice vědí, že finanční stráž si musí svou službu konat, ale že je přitom zapotřebí mít také srdce.
A když jsem později procházel Forgolání, dával jsem dobrý pozor na dům, kde bydlela vdova po zabitém. Zahlédl jsem ji, jak stála na pavlači a vysílala za mnou pohledy plné nenávisti, ale zároveň také byla její tvář plna smutku, protože zřejmě věděla, že nejsem Škop. Z toho jsme si vzali dobré poučení, že lidský život je vždycky někomu drahý, a i když jsme měli ze zákona oprávnění použít zbraň, přece to nebyla povinnost. A od té doby se zbraň u nás téměř nepoužila.
Ježto se stále nehýbal, Magál ho vyzval, aby vstal, že u něho provede tělesnou prohlídku. Tu Žid konečně vstal, ale jak se pohnul, tak bylo zpod oděvu slyšet zažbluňkání. Pod dlouhým kabátem, jaké tam Židé tehdy nosili, měl dvě plechovky přizpůsobené na tělo, jednu vpředu a druhou vzadu, zavěšené na řemínkách přes ramena. V každé byly 4 litry rumunského lihu.
Držel jsem právě s manželkou popolední „siestu“ na zahradě, když pojednou k nám vrazil Magál s plechovkami lihu v rukou a překotně vyprávěl celý příběh. Mezi řečí popadl u dveří prázdnou konev a do ní hned z obou plechovek líh odléval a odlitou část doléval vodou. Žida, u kterého už dříve zjistil jeho nacionálie, nechal zatím stát u vrat. Teprve potom s ním šel na oddělení, kde sepsal popis činu a provedl upouštěcí řízení. Když druhý den na celním úřadě ve Výloku líh předával, tak ihned správce celního úřadu inspektor Kašťák měřil jeho stupňovitost. Když to přeměřil, tak povídal: „Hrome, teď ten líh z Rumunska nosí nějaký slabý.“
My jsme zmíněnou pastvinou ušli jen asi 200 m, když jsme narazili na velikou kupu sena. Rozhodli jsme se, že vzhledem k tomu, že už máme kontrolu za sebou, nepůjdeme dále, ale zůstaneme v té kupě. Vylezli jsme nahoru, i pes se tam vydrápal, a tam jsme si udělali pohodlné lože s tím, že si zdřímneme a hlídat za nás mezitím bude pes. Byla teplá červencová noc, ale nijak zvlášť tmavá, přestože hvězdy svítily jen málo a matně. Po ušlé cestě a v omamné vůni čerstvého sena na nás brzy šla dřímota, jen pes se z výšky pilně rozhlížel na všechny strany a naslouchal. Dříve usnul Magál a zakrátko i na mne přišla klimbačka.
Leč zdříml jsem si jen tak nakrátko. Pojednou přišlo mi tak podívat se přede mne na pastvinu a tam jsem spatřil cosi nižšího, bělavého, jak se to pohybuje v širokém okruhu kolem nás. Chviličku jsem to pozoroval a pak šťouchl loktem do Magála, který spal už dost tvrdě. Když procitl, pošeptal jsem mu: „Pavle, podívej se, co to támhle je!“ Ten to ihned spatřil, krátce se na to zadíval a pak řekl: „To je smrtka“. Věděl jsem, že Rusíni jsou pověrčiví, a proto mě to ani nepřekvapilo. Nyní jsme se na to záhadné zjevení dívali oba dva. Viděli jsme, že to obchází jedním směrem v okruhu kolem nás stále ve stejné vzdálenosti asi tak třiceti metrů. Náhle se to tak jakoby rozplynulo a bylo to pryč.
Já jsem byl toho mínění, že to bylo nějaké zatoulané větší tele, které se od svého stáda odtrhlo, protože se v okolí páslo i v noci. Jen jedno mi nešlo na rozum, že pes, který jinak na všechno štěkal, na to také jen koukal a neskočil na to, ba ani nezavrčel; z toho jsem soudil, že to člověk určitě nebyl. A jistě že to byla podivná shoda okolností, že právě tohoto dne, ba i v tu samou hodinu, zemřel daleko na západě můj strýček, tatínkův bratr.
Bylo asi kolem šesté hodiny, když jsem zaslechl první vzdálené střelné rány. Ani to se mnou nijak nepohnulo, neboť v tu dobu nějaká ta rána byla skoro na denním pořádku. Netrvalo to však ani pět minut, když před oknem stál vojín Žurek od mého družstva a volal, abych ihned nastoupil, že Maďaři překročili hranice. Vyřídil to, dále nečekal a hned odeběhl. Sebral jsem všechny náboje i několik granátů, co jsem měl doma, a rozloučil se krátce s manželkou s tím, že to bude zase nějaká divoká zpráva a že budu za chvíli zpátky. V běhu jsem popadl pušku a běžel na notářský úřad, kde bylo naše stanoviště. Hned jak jsem vyběhl z domu, zaslechl jsem zase střelbu, a to již jakoby blíže, a zároveň jsem si všiml, že nějací lidé – zřejmě místní občané – se kryjí za stavení podél silnice, kterážto byla prázdná.
Naši už na notářském úřadu nebyli a podle střelby a situace ve vesnici jsem usoudil, že maďarská armáda zahájila velký útok. Chvátal jsem proto zpět domů přes zahrady, kde to bylo bezpečnější než po silnici. Když jsem doběhl domů a vrazil do světnice, hlásila mi domácí Mučičková: „Paninka uže pošla het, posbírala sebe dva kufry a moje dívka išla s ní.“ Rozhlédl jsem se v rychlosti po bytě; viděl jsem, že je tam ještě mnoho našich věcí, ale popadl jsem jen dva pláště (soukenný a nepromokavý) a chystal se zmizet. Ještě než jsem vyšel z domu, poslal jsem domácí, aby se podívala před dům, zdali tam nejsou již Maďaři. Hned se vrátila a oznamovala, že tam nikdo není. Když jsem byl již pár kroků od stavení, volala na mne a podávala mi vojenskou jídelní misku (esšálek) se škvarky. S tím jsem se už nezdržoval, řekl jsem jí, ať si to nechá, a hnal se zase přes těch pět zahrad k Čuldovi.
Jenže ani on, ani nikdo jiný na určeném místě ani v okolí nebyl. Hned jsem pochopil, že všichni naši jsou již pryč, že jsem osamocen a musím co nejrychleji za nimi. Proběhl jsem zahradou, na jejímž konci byl plot, a povšiml jsem si, že část plotu lze odsunout; zřejmě tam jezdívaly povozy. Trhl jsem plotem tak prudce, až jsem si o vyčnívající hřebíky zle roztrhl ruku (však také naši, když jsem k nim doběhl a viděli ruku zakrvácenou, mysleli, že jsem raněn). Znovu jsem plotem zabral silou, která v takových chvílích je vždy větší, a jak jsem viděl, že se již protáhnu, vyrazil jsem do polí směrem ke Strabičovu. Přes levou ruku měl jsem přehozeny dva pláště, v pravé pušku. Sotva jsem uběhl asi dvacet kroků, zapraskaly proti mně výstřely a zahvízdaly kolem mě kulky. Blízký svist jejich a přímé šlehy výstřelů nenechaly mě na pochybách, že je stříleno po mně, a to navíc od našich. Teď to byl pro mne nejhorší okamžik – naši od Strabičova, zalehlí za tratí, pokládají mě za nepřítele a za zády mám Maďary.
Věděl jsem, že na místě zůstat nemůžu a za každou cenu se musím dostat k našim. Zároveň jsem si uvědomil, že budu-li dále v poli, dále od zahrad, poznají, že běží jen jeden, a to již budou vědět, že to není nepřítel. Proto jsem se ani chvíli v běhu nezarazil, ale vytáhl kapesník a mával s ním. Ještě sice padlo několik výstřelů a ozval se povědomý již pískot kolem mne, ale to jsem už na nic nedbal a hnal se vpřed. Věru, divný je to pocit střílet po člověku, ale ještě podivnější je vědět, že je stříleno po mně.
Teprve když jsem byl nejméně asi 60 kroků od zahrad, palba ustala. Spadl mi kámen ze srdce, ale v běhu jsem nepolevoval, i když jsem počítal, že naši střílet dále nebudou. Až teprve po několika dalších desítkách kroků jsem zvolnil, neboť nedostávalo se mi již dechu. Ale sotva jsem v běhu polevil, ozvala se z levé strany od posledních domků v Gorondě série výstřelů jiných, zvukově tak odlišných od našich a nám všem už dobře povědomých. Byly to rychle za sebou práskající výstřely teroristů. I když to bylo na vzdálenost asi 400 m, přece jen jsem zaslechl i od těchto hvízdot, což mě zase popohnalo k dalšímu běhu. Záškodníci tam byli pravděpodobně usazeni již od noci. Palba jejich byla však jen krátká a já jsem se již blížil ke trati, ke svým.
Teprve nedaleko trati, asi po třistametrovém běhu polem, šel jsem už jen krokem, neboť jsem byl úplně vyčerpán. Také když jsem přešel trať a narazil právě na své (Pilařovo) družstvo, nebyl jsem schopen ani mluvit, jen jsem tam padl na zem a teprve za chvíli jsem jim začal nadávat. Jen krčili rameny a řekli, že mysleli, že už je všechno tady za tratí a také že jim bylo řečeno, že co se objeví u Gorondy, po všem mají střílet. Mávání bílým kapesníkem neviděli, jen když jsem byl již více v poli, tak prý kdosi volal: „Nestřílejte, to je asi náš a nese raněného.“ Jak jsem nesl na ruce ty dva pláště, tak jsem je částečně i táhl po zemi, a u našich, na vzdálenost více než 400 metrů, se zdálo, že táhnu člověka. A právě to mi snad zachránilo život.
Když jsem si za tratí trochu vydechl, dali mi kamarádi něčeho napít a hned jsem se zařadil v našem družstvu do obrany, i když se mi stále ještě kolena podlamovala. Byl jsem s vojínem Žurkem a ještě několika dalšími za hradlem u nádraží Strabičovo–Goronda. Hradlo bylo čelem (zasklenou plochou v horním patře domku) obráceno ke Gorondě. Nahoře na hradle zaujal pozici svobodník Pohůnek s lehkým kulometem.
Po spojení se slabší četou vrch. strážmistra Volného, která byla ve Strabičově na nádraží, nás bylo dle mého soudu po našem ústupu z Gorondy celkem asi šedesát. Skoro všichni jsme byli rozloženi za tratí v délce asi 300 metrů. Na levém křídle, trochu odděleně od nás na jakémsi rozcestí, byl se slabším družstvem četnický strážmistr Hampl. Jeho družstvo nás mělo krýt od východu, ale odtamtud prozatím přímé nebezpečí nehrozilo. Na pravé straně, západním směrem, byla asi pět kilometrů vzdálená vesnice Čomonín a asi v polovině cesty ze Strabičova k ní byla umístěna jednotka SOS na samotě „Vodárna“. Na tato dvě místa však Maďaři nezaútočili, takže i naše pravé křídlo zatím ohroženo nebylo. Takto vypadala situace po našem ústupu z Gorondy na nádraží Strabičovo–Goronda asi v 9.30 hod.
Avšak ve stejnou dobu, kdy Maďaři zaútočili na Gorondu, vyrazili také i od Mukačeva směrem severním a západním a jedním náporem obsadili vesnice Staré a Nové Davídkovo i Klučárky. Tím nás i přes vzdálenost osmi kilometrů stejně ohrožovali nejen z boku, ale částečně i zezadu. Tyto tři jmenované vesnice byly našimi jen slabě obsazeny; v každé bylo snad jen slabé družstvo, které přesila útočníků prostě převálcovala. Myslím, že většina našich tam byla zajata, část i raněna, jak jsem se již dříve zmínil o Matuškovi a Popelkovi, kteří po zranění padli do zajetí a byli odvezeni Maďary do mukačevské nemocnice. Byli-li tam také padlí, to nevím, ale určitě se tam tvrdě bojovalo. Klučárky byly od nás vzdáleny severovýchodně asi 7 km, obě Davídkova o něco dále. Maďaři toho rána vedli útok také z Mukačeva směrem severovýchodním a východním, neboť odtamtud měli z „národnostní“ demarkační linie dobré výchozí postavení.
Bylo již tak po desáté hodině, když se z Gorondy ozvaly výbuchy ručních granátů. Teprve tehdy se totiž Maďaři odvážili až k notářskému úřadu a do oken házeli granáty. Pochopitelně tam již nikdo nebyl. Zanedlouho jsme zpozorovali, že mezi staveními a v zahradách Gorondy kmitají se nějaké postavy. Ihned jsme po nich jednotlivě začali pálit z pušek, ale asi bez valného účinku, neboť se tam vždy jen mihly.