Z vytyčovacího návrhu pro stavební úsek 131 (Těchnice):

„Řečiště je skoro v celé délce regulováno a je široké 80 až 130 m, rychlost proudu je značná. Potahová stezka se na obou březích střídá, regulační hráze jsou postaveny ze žulových nepravidelných kamenů. Řečiště Vltavy je hluboce zaříznuto a na mnohých místech doprovázeno po obou březích sráznými skalnatými stěnami, které mají relativní výšku 50 až 150 m.
Severní polovinu úseku od Dolní Líšnice až nad Kamýk je třeba pojmouti do pásma přechodu Kamýk–Vestec. Jednotlivá místa přechodu by byla u Solenic, Žebrákova a jižně od Kamýku. V jižní části jsou místa přechodu u Zlákovic a severně od Těchnice. Přístup ze strany nepřítele k těmto místům přechodu je možný pouze po polních cestách, které musí překonávati značné výškové rozdíly a jsou nouzově schůdné jenom za suchého počasí. Výjimku činí pouze okresní silnice z Bohostic do Zlákovic, která je sjízdná i pro těžká vozidla. Nevýhodu pro nepřítele skýtají tyto komunikace tím, že se přibližují k řečišti soutěskami a že je možno pozorovati pohyb na nich z vysokých břehů obráncových. Na východním břehu jsou komunikační podmínky podobné, ale celkově ještě horší v důsledku značného a prudkého stoupání. Silnice z Orlických Zlákovic končí v Klenovicích a pokračuje dále jako chatrná polní cesta.
Ze strany obránce lze snadno soustřediti palby na uvedená místa možných přechodů a navrhovanými doplňkovými palebnými prostředky lze nepříteli brániti v přiblížení se ke břehu. Místa vyznačená jako brody jsou v křížových palbách vždy aspoň dvou zbraní a rovněž tak jezy. Kamenité dno a rychlost proudu i za nízkého stavu vody ztěžují překročení řečiště.“

Z hlášení Okresního četnického velitelství Písek pro tamní okresní úřad:

„Podle hlášení četnické stanice Chraštice z 17. července 1939 bylo téhož dne v 8 hod. započato s ničením opevnění v obvodu stanice Staré Sedlo od Žďákova ke Kamýku n. Vlt. Dne 18. července měli minéři, kteří ničení objektů provádějí, pokračovati od Těchnice ke Kamýku n. Vlt. Tito minéři a ostatní přítomní orgánové nečiní žádná bezpečnostní opatření, ta je povinno učiniti četnictvo toho kterého obvodu stanice. Toto sdělení učinila stanici Chraštice hlídka stanice Kostelec n. Vlt., okres Milevsko, jakož i že k bezpečnostním opatřením jest třeba nejméně šesti četníků. Ježto telefonní spojení z Chraštic do Písku bylo bouří přerušeno a na stanici Chraštice byli ve službě pouze tři četníci, obstarala si stanice Chraštice potřebnou posilu ze stanice Mirovice.“

Ze vzpomínek akad. malířky Zdenky Landové:

První kryt proti proudu nad Kamýkem byl nízko nad vodou, vystrčený mezi vysokými smrky. V dohledu pak byl další a další, a v dálce čtvrtý nad řekou. Byly jako lebky v trávě – oblé hrany, bledý beton. Také zde jsme pozorovali odstřely. Každý kryt byl nejdřív navrtáván kolem dokola, do navrtaných otvorů něco cpali. Nosili dovnitř malé bedny s papírovými obaly s nápisem „Achtung ekrasit“, natahovali dráty. Zacpávali střílny a zabedňovali všechny otvory. Tyto přípravné práce trvaly dost dlouho. Byly postaveny stráže, aby se nikdo nepřiblížil. Třikráte troubení a pak nejdřív dým jakoby zespoda vyrazil, pak třesk a hrozná rána. V tu chvíli temná hmota a sykot řeky jako vodotrysk. A úplné ticho. Hlína a kamení ulehlo rychle. Ani zvuk. Odtroubili. Rozbitý kryt proti koupališti později maminka fotografovala, stromy zmizely, sem tam ležela kláda, kmen, kusy železa a beton i dost daleko od bunkru.
Když byly kryty ještě celé, cosi mne k nim lákalo. Byly tak osamělé nad řekou, jakoby čekající. Němá připomínka toho, co se stalo vloni. Tatínek z jednoho bunkru maloval údolí a ukazoval mi, jak by šly střely, jakým směrem, a věděl, kam až by byl dostřel (byl záložním důstojníkem). Divila jsem se, jak úplně by byl kraj z bunkrů pod kontrolou.
V Kamýku trhali kryty ve dne. Ale dolů po proudu až k ústupovému mostu vyhazovali v noci. Slyšeli jsme z dálky duté rány za sebou. Některé kryty v Kamýku nemohli Němci odstřelit, protože byly mezi domy. Byli by zničili úplně i stavení. Nejdříve tyto bunkry okukovali a pak přijeli s betonem, který lili střílnami do nanoseného kamení uvnitř. Spěchali. Když dokončili práci, zalévali vchod. Práci hlídali ozbrojení důstojníci v autě. My děti přihlížely jsme úplně zjevně. Nechali nás. Místní lidé říkali: „No, přijde čas, kdy budou litovat, že to ničej! Jednou to třeba bude pro nás dobře, že to zničili.“ A v úplném jasnozření říkal pan hostinský Dvořák: „Škoda, že já se toho nedožiju.“ (Byl pak v roce 1942 popraven.)

Z vyšetřování střelby na staveništi bunkru v Orlických Zlákovicích:

Dělník Josef Kacerovský z Mezholez (okr. Kdyně) udává, že dne 27. května před půlnocí nosil pytle s cementem k míchačkám a když šel od míchačky umístěné vedle stavby směrem k akátu blíže převoznické boudy, viděl jíti od řeky k cestě dva vojíny, z nichž jeden byl beze zbraně s aktovkou pod paží a druhý měl pušku zavěšenou na levém rameni a pravou rukou držel prvého vojína kolem krku. Kacerovskému se zdálo, že vojíni spolu laškují. Tak jakoby z legrace spolu cloumali, a když došli až na kraj svahu k cestě, Kacerovskému se zdálo, že vojín s aktovkou do druhého vojína prudce strčil, neb ten prudce seběhl po svahu na cestu. Vojín s aktovkou pak šel směrem k převoznické boudě a když přišel asi na vzdálenost tří kroků k druhému vojínovi, ten na něj namířil volně, skoro lenivě, avšak bez zalícení pušku a vystřelil. Po výstřelu utíkal skrčen po břehu směrem po proudu řeky (na kosu), kde se poblíž akátu přikrčil, sejmul z pušky bodlo a v témž okamžiku vyšla druhá střelná rána, po které padl na zem.
Vojín s aktovkou po prvém výstřelu vykřikl, padl na zem a počal volati: „Pomozte, on mě postřelil!“ Kacerovský k němu přiběhl a viděl, jak se svíjí bolestí a snaží se po rukou odplížiti z kamenné cesty do rigolu. Kacerovský jej tam proto odtáhl a nechal ležeti. Kde v této době ležela aktovka s plány, nemohl Kacerovský udati. Na stavbě mezitím vznikl poplach a dělníci se počali rozebíhati, někteří běželi k boudě ke zraněnému Vachulemu.

Vzpoura pplk. Metoděje Pleského, velitele „vltavského“ p. pl. 205:

Dne 1. října 1938 odeslal velitel I. sboru div. gen. Jan Šípek svému nadřízenému arm. gen. Sergeji Vojcechovskému následující telegram: „Hlásím zvláštní událost u pěšího pluku 205 v Sedlčanech. Velitel pluku pplk. Pleský shromáždil si důstojnický sbor a vyzval ho, aby táhl s vojskem na Prahu a zde svrhl vládu. Důstojnický sbor mu toto korporativně odmítl, nato Pleský opustil svá vojska a odejel do Prahy. Prozatím jsem určil velitelem pluku majora Jelínka a poslal jsem věc detailně vyšetřiti. Prosím, aby toto hlášení bylo předáno do Prahy a pplk. Pleský byl zatčen.“

Metoděj Pleský se narodil 22. dubna 1891 v Domášově u Brna. Studoval na české reálce v Brně a na odborné sochařské škole; po jejím absolvování se živil jako sochař. V říjnu 1912 byl odveden do armády a po vypuknutí světové války odjel s c. k. pěším plukem 8 na ruskou frontu do Haliče. V květnu 1915 se mu podařilo přeběhnout k Rusům, přihlásil se do čsl. legií a v dubnu 1916 byl zařazen do 1. čs. střeleckého pluku. Zúčastnil se mnoha rozvědek a bitvy u Zborova. V říjnu 1917 byl zařazen do 4. čs. stř. pluku, kde byl ustanoven velitelem jízdního průzkumného oddílu; do vlasti se vrátil v červnu 1920 v hodnosti kapitána.
Zůstal v činné službě, absolvoval školu gen. štábu a v roce 1923 také II. ročník Válečné školy. Jako major gšt. sloužil u p. pl. 47 v Turnově. V září 1927 byl přemístěn jako náčelník štábu k 5. divizi do Č. Budějovic, v prosinci 1927 byl povýšen na pplk. gen. štábu. Od ledna 1930 byl převelen k horskému praporu 5 do Ružomberoku. Od října 1931 sloužil u p. pl. 46 v Chomutově, v říjnu 1934 byl přeložen k p. pl. 47 do Mladé Boleslavi. V dubnu 1937 byl přeložen do výslužby, ale v září 1938 byl aktivován a určen velitelem p. pl. 205 na Vltavské linii, kde byl po vládní kapitulaci zatčen pro pokus o převrat. V rozjitřeném období II. republiky byl jeho případ (zřejmě na přímluvu některého z legionářských generálů) tiše smeten ze stolu.
Metoděj Pleský byl literárně činný – v roce 1927 vydal Dějiny 4. střeleckého pluku, v roce 1931 vydal knihu věnovanou památce zesnulého gen. Čečka s názvem Bratr generál, v roce 1936 legionářskou pentalogii Velezrádci a v roce 1938 dvoudílný román Srdce ze zlata a ocele, přibližující osud tzv. Kornilovců, roty čsl. dobrovolníků v ruské armádě.
Za okupace se Pleský zapojil do odbojového hnutí, podařilo se mu uprchnout z protektorátu a přes Bělehrad dorazil v lednu 1940 do tábora čsl. zahraničního vojska ve francouzském Agde. Byl jmenován velitelem I. praporu p. pl. 1, s nímž se v červnu 1940 účastnil ústupových bojů proti německé armádě. Po porážce Francie a evakuaci do Velké Británie byl v září 1940 z důvodu přebytku důstojníků deaktivován. Našel si práci ve zbrojním průmyslu a do konce války pracoval v noční směně v kalírně oceli. Po válce se vrátil do vlasti a hodlal pokračovat v literární činnosti, kterou ohrozilo postupné zhoršování jeho zdravotního stavu, zemřel 18. srpna 1953.