Přehled obvodů, velitelů, početních stavů a ztrát praporů SOS:
Poznámky k přehledu ztrát:
- stavy mužstva jsou z 24. září 1938 s výjimkou praporu Praha, kde je uveden stav z pohotovosti z května 1938
- značka * u padlého znamená, že dotyčný nebyl zařazen v SOS, ale padl v obvodu praporu při rezortní službě
- v závorce za názvem praporu je uvedeno jeho sídlo po odstoupení pohraničních území
- číslování praporů nebylo v dobové korespondenci a rozkazech používáno
Stráž obrany státu 1936-1939
V polovině 30. let minulého století si českoslovenští vojenští odborníci začali uvědomovat, že případný válečný konflikt kdekoliv v Evropě bude zahájen bleskovým úderem bez předchozího formálního vyhlášení války. Pozdější vývoj tyto odhady plně potvrdil (napadení Polska v září 1939, Belgie v květnu 1940, Sovětského svazu v červnu 1941). Jako preventivní opatření proti nenadálému vpádu nepřítele byl v Československé republice od podzimu 1936 na základě vládního nařízení č. 270/1936 Sb. formován speciální bezpečnostní sbor – Stráž obrany státu (SOS).
Za mužstvo Stráže byli určováni příslušníci rezortního četnictva, finanční stráže, státní policie a vojenští záložníci s trvalým bydlištěm v blízkosti předpokládaného nasazení. V mírové době jednotky Stráže fungovaly jen rámcově, mužstvo konalo běžnou rezortní službu a bylo povoláváno na doplňovací střelecký, taktický a ženijní výcvik. V případě ohrožení bezpečnosti ČSR byly jednotky Stráže schopné během několika hodin uzavřít hranice po celém obvodu republiky, zatarasit komunikace a zahájit boj na zdrženou, který měl umožnit mobilizaci hlavních čsl. sil. Celkem bylo zformováno 30 příhraničních praporů Stráže a jeden vnitrozemský (Praha), ve kterých bylo zařazeno přes 30 000 mužů. Podle původního plánu bylo rozděleno celé území Československé republiky na 38 politickosprávních obvodů, ale ke zřízení sedmi tzv. vnitrozemských praporů (Poděbrady, Pardubice, Tábor, Plzeň, Brno, Kroměříž a Hranice) kvůli mezinárodní krizi v roce 1938 již nedošlo.
Prapory byly dále děleny po armádním způsobu na roty, čety a družstva, která byla zpravidla tvořena 13 muži s lehkým kulometem. Družstva Stráže byla rozdělena do tří sledů – zpravodajského, obranného a do mobilní zálohy, do které byly zařazovány četnické pohotovostní oddíly, sídlící v místě velitelství praporu. Stavy jednotlivých praporů SOS byly závislé na velikosti obvodů a na požadavcích příslušných veliteství armádních sborů; kolísaly od 400 do 2000 mužů.
Jako velitelé praporů byli k 1. prosinci 1936 jmenováni důstojníci pěchoty v hodnostech majorů nebo podplukovníků. Protože v mírové době podléhala SOS politické správě, byli tito důstojníci formálně přiděleni k hlavním okresním politickým úřadům (u praporů Praha, Bratislava, Košice a Užhorod policejním ředitelstvím) jako voj. techničtí referenti a byli podřízeni okresním hejtmanům, ev. policejním ředitelům. Společným jmenovatelem důstojníků vybraných pro velitelské funkce byly legionářská minulost, bojové zkušenosti z 1. světové války, a především absolutní národní spolehlivost.
Kromě výcviku svých mužů a přípravy pro bojové zajištění hranic velitelé praporů organizovali ve svých obvodech za součinnosti s četnictvem a finanční stráží zpravodajskou službu, jejíž poznatky byly předávány vojenské rozvědce. Pro armádu byl tento zdroj informací velmi cenný, protože četníci a finančníci dobře znali místní poměry a prostřednictvím důvěrníků monitorovali situaci také v příhraničí sousedních států. Velitelské úsilí i obětavost řadových příslušníků Stráže byly poprvé zúročeny při ostraze hranic vyhlášené v noci z 20. na 21. května 1938, kdy ČSR svou vojenskou připraveností překvapila celou Evropu.
Další tvrdou zkouškou pro příslušníky SOS i jejich velitele byla pohotovost od 14. září 1938 do 15. února 1939, během které jednotky Stráže prošly nevyhlášenou pohraniční válkou s polovojenskými formacemi, vysílanými na území ČSR z Německa, Polska a Maďarska. V několika případech se příslušníci SOS dostali do střetů i s pravidelnými jednotkami sousedních států, které vnikly na území ČSR. Při ponižujícím odstupování pohraničních území po mnichovské konferenci a vídeňské arbitráži organizovali velitelé praporů SOS evakuaci; jednotky SOS tvořily dvoukilometrové bezpečnostní pásmo mezi čsl. pravidelnou armádou a okupačními vojsky.
Pohotovost praporů Stráže obrany státu v historických zemích byla ukončena 26. listopadu 1938, na Slovensku 12. prosince 1938 a na Podkarpatské Rusi až 15. února 1939. Při bojovém nasazení jednotek SOS padlo od září 1938 do března 1939 celkem 84 mužů a 270 bylo zraněno (v počtech jsou zahrnuti i rezortní příslušníci bezpečnostních sborů, kteří nebyli v SOS zařazeni, ale padli při plnění stejných úkolů).
(c) Codyprint 2010