Bohuslav Fiala, brigádní generál
Narozen 29. ledna 1890. Absolvent Tereziánské vojenské akademie ve Wiener Neustadt (1907), Válečné školy v Praze (1922) a Vysoké válečné školy v Paříži (1924). V čs. zahraničním vojsku od srpna 1918, příslušník 9. čs. střel. pluku. V květnu 1919 náčelník štábu úderné skupiny plk. Petříka, od července zařazen jako pedagog v Čs. důstojnické škole ve Sluďance u Bajkalu. Od 1924 profesorem všeobecné taktiky Válečné školy v Praze. Od října 1929 jmenován přednostou operační skupiny 3. oddělení (operačního) Hlavního štábu branné moci. Od června do září 1930 vykonal praxi jako velitel III. praporu pěšího pluku 11 v Písku. Od října 1931 přednostou celého 3. oddělení Hlavního štábu. Od října 1932 do prosince 1933 velitelem pěšího pluku 38 v Berouně, poté opět přednosta 3. oddělení.
Od ledna 1938 podnáčelník Hlavního štábu, po vyhlášení mobilizace náčelník štábu Hlavního velitelství mobilizované armády. (Ve této době byl gen. Fiala jedním z nejlepších evropských stratégů.) Od 1. března 1939 zatímním náčelníkem hl. štábu; po okupaci od 20. března pověřen udržováním styku s německou brannou mocí ve věcech týkajících se vojenské správy. Z pozice této funkce spolupracoval s příslušníky Obrany národa. V prosinci 1939 zatčen a v listopadu 1941 společně s dalšími jedenácti odbojáři (podle gestapa tzv. Havel-Trebicky Gruppe) postaven v Berlíně před Lidový soud a obžalován z velezrady; pro nedostatek důkazů osvobozen. V březnu 1942 ze zdravotních důvodů propuštěn. Od června 1945 opět v činné službě jako pomocný úředník-podnáčelník hl. štábu MNO, v říjnu odeslán na dovolenou, která byla zdůvodněna jeho špatným zdravotním stavem. Od června 1946 přeložen do výslužby. V červnu 1953 mu byl komunisty snížen důchod na minimum, takže musel přes vážné zdravotní problémy nastoupit do práce jako účetní; v civilním zaměstnání zůstal až do 16. září 1964, kdy zemřel.
brigádní generál Bohuslav Fiala

Vyjádření gen. Fialy k okolnostem okupace (1939)
Po vyklizení státního území a po vytyčení nových hranic nadiktovaných Mnichovem a Vídní začal se Hlavní štáb obírati reorganizací naší armády a studiem našich obranných možností. Vládě byl, pokud se pamatuji, předložen rámcový návrh. Ten však zůstal jen na papíře. Studiem obranných možností vůči Německu došlo se k poznání, že jsme ztratili schopnost obrany. Neboť už od samého počátku nevýhodný, podlouhlý tvar našeho státního území, který se mnichovským diktátem ještě značně zúžil (zejména na Moravě až na 40 km), předurčil to, že by se jakákoliv obranná akce z naší strany v případě válečného konfliktu už prvý den zhroutila, roztříštila na řadu izolovaných odporů.
Klade se otázka – byli jsme v první polovině března 1939 s to zaujmouti nějaké obranné postavení proti Německu? V této době, tuším, sloužil jen jeden ročník (tj. asi 70 000 mužů) vycvičeného mužstva a pak před krátkou dobou narukovavší nováčci. To samozřejmě k organizování odporu nestačilo. Muselo by se mobilizovat. Mobilizace se však provésti nedala, protože téměř všechny spoje byly německým záborem přeťaty. Dále se nesmí zapomenout na morálku v armádě. Ta mnichovskými událostmi a vším, co pak následovalo, byla velmi pokleslá. I v důstojnickém sboru se začala objevovati stará nevraživost mezi legionáři a bývalými rakouskými důstojníky. Vzájemná důvěra se ztrácela.
K tomu se připojily i události na Slovensku, které v prvních dnech březnových vyvrcholily vojenským povstáním a pak odtrhnutím se Slovenska od historických zemí. Pražská vláda, která pravděpodobně ztrácela už moc nad slovenským územím, rozhodla se k předání moci do rukou vojenských. Na poradě o vojenské akci, konané u ministra gen. Syrového, upozorňoval jsem ministra Havelku na to, aby po zdařilém puči nebyla pak desavuována armáda, což se také stalo. Generálu Vojtovi, pověřenému provedením převratu, byly pak na příklad dávány rozkazy, že vojsko nesmí použíti zbraně, jen v nejnutnější obraně. Okamžitý úspěch neměl dlouhého trvání patrně zásahem Němců, kteří v Bratislavě dodávali Slovákům zbraně a kteří si pravděpodobně vynutili i propuštění námi internovaných slovenských činitelů. Zášť rozjitřeného slovenského lidu se pak obrátila proti Čechům a proti armádě.
V tuto dobu docházely zprávy diametrálně si odporující. Některé mluvily o obsazení republiky Němci, druhé o opaku. Jednoho dne, domnívám se že 10. března, dostalo zpravodajské oddělení Hlavního štábu zprávy o soustřeďování německých vojsk na našich státních hranicích. Situace se hodně podobala 21. květnu 1938. Jeli jsme s plk. Františkem Moravcem, tehdejším přednostou zpravodajského oddělení hl. štábu, do Kolovratského paláce, kde se konala ministerská rada. Vláda zasedala. Dali jsme se ohlásiti u gen. Syrového, ministra národní obrany. Po nějakém čekání byli jsme vpuštěni dovnitř. V tu chvíli někteří ministři opouštěli zasedací místnost. S námi zůstal gen. Syrový, ministr Chvalkovský a myslím i ministr Krejčí a gen. Eliáš. Nato jsme přednesli zmíněné zprávy o soustřeďování německých vojsk s nastíněním nebezpečí, které nám hrozí. Ministr zahraničí Chvalkovský našim zprávám nevěřil a odbyl nás s ironickým úsměvem, že prý to jsou zprávy „západu“ a že takové informace měl Hlavní štáb též 21. května. Dlužno podotknout, že Hitler se v několika projevech k 21. květnu vracel a popíral, že by se tehdy německá vojska soustřeďovala na našich hranicích. Opouštěli jsme Kolovratský palác s jakýmsi ulehčením, ale současně jsme měli pochybnosti, kdo z nás má pravdu.
(c) Codyprint 2013