U pluku jsem byl zařazen k technické rotě, kde jsem velel spojovací četě. Po květnu 1937, kdy byl dosavadní velitel tech. roty škpt. Rudolf Tiuka odvelen jako stavební dozor na výstavbu pohraničního opevnění, jsem dostal na povel i zákopnickou četu. Technická rota čítala asi 50 vojáků, což byl mírový stav, mobilizační byl tak 100 až 150 mužů.
Ubytoval jsem se v Radvani, předměstí Banské Bystrice (byla zde totiž umístěna technická rota), kde jsem měl v jedné vilce pronajatý pokoj za 150 Kč měsíčně; to bylo i s kávou a rohlíkem na snídani. V pokoji byla velká kachlová kamna, která i za silných mrazů místnost ohromně vyhřívala. Dostal jsem přiděleného vojenského sluhu, což byl vojín prezenční služby vybraný z řad dobrovolníků. Přes den absolvoval běžný výcvik, neměl tedy žádné výhody, a sloužil po páté hodině po zaměstnání. Staral se o čištění oděvů, bot i o další běžné maličkosti, například o donášku složenek k zaplacení na poštu, zajištění různých oprav – u obuvníka, u krejčího. Pokud byl důstojník ženatý, vypomáhal sluha i v domácnosti (klepání koberců apod.). V mém případě byl sluha Filip Kukla truhlářem a měl systemizované místo v dílně technické roty. Dostával ode mne měsíčně peněžitou odměnu 50 Kč a při pohraničních cvičeních i můj příděl cigaret, protože jsem byl nekuřák. Byl ubytován v kasárnách, pouze při cvičeních a za mobilizace jsme byli ubytováni společně.
Budíček mužstva byl v pět hodin, potom byl nástup a pak zaměstnání podle programu, který byl vždy na celý týden vyvěšený, aby nás mohl kdykoliv velitel pluku nebo divize najít a zkontrolovat. Dopoledne jsme většinou věnovali ženijnímu výcviku – stavbě lávek, mostů apod. Ve dvanáct hodin byl oběd; musel jsem chodit z Radvaně dvacet minut pěšky do mírného kopce do hlavních kasáren do důstojnické jídelny. Odpoledne bylo většinou věnováno úklidu kasáren nebo pořadovému výcviku. Vyvrcholením pořadového výcviku byly každoroční oslavy 28. října, kdy k přehlídce nastupoval celý pluk.
V sedmnáct hodin výcvik končil, a pokud voják nebyl ve výkonu nějakého trestu (za překročení večerky apod.), mohl se libovolně vzdálit z kasáren. Vojáci ovšem měli zakázáno navštěvovat určité hostince, které byly pochybné pověsti. Několikrát se stalo, že mne v jednu hodinu v noci v mém podnájmu vzbudilo klepání na okno, a když jsem ho otevřel, ozvalo se ze tmy: „Pán poručík, pretiahol som!“ Já jsem dotyčnému vojínovi nejdříve sprostě vynadal, ale nakonec jsem vždy vystavil potvrzení o prodloužení večerky, která byla o deváté hodině.
V neděli bylo volno; ráno jsem vodil vojáky v útvaru do kostela, od naší roty chodilo na mši asi dvacet chlapců. Ve volném čase jsem hrál hokej za Hockey Club B. Bystrica a fotbal za Športový klub B. Bystrica, později jsem přestoupil do ŠK Radvaň. Ten fotbal financovali bohatí Židé z Bystrice, kteří působili jako manažeři. Ono se jim to různými cestami zase vracelo, byli šikovní – jeden z nich měl například v Bystrici obchod se sportovními potřebami. Při některých zápasech, když jsem dal gól nebo když se jim zdál můj výkon výrazně dobrý, dostával jsem za to prémii 150 Kč.
Můj plat poručíka byl 1 250 Kč čistého, rotmistři brali 950 Kč. Rotmistři měli zvláštní jídelnu, kde platili 4,50 Kč za oběd, ale my jsme chodili do důstojnické a platili jsme za oběd 7,50 Kč. Pro srovnání: deset vajec stálo tehdy 1 Kč a litr opravdu dobrého vína 4,50 Kč. Tak třeba když jsem si dal večeři v prvotřídní restauraci „Pod Urpínem“ (už tehdy tam bylo zavedené noční sjezdování s osvětlením), tedy řízek s pivem, tak jsem platil 12 Kč, spropitné jsem dával 20 haléřů a číšník se mi klaněl po pás... U holiče jsem platil dvě koruny i s diškrecí.
Na náměstí byla velmi slušná kavárna, kde se scházela místní smetánka, dobře situovaní Slováci i Maďaři; tam jsme chodili poslouchat hudbu a příjemně trávit čas. Pro volný čas bylo ve městě ještě kino a kulturní dům, kde se pořádaly plesy a jiné společenské akce.
V zimě jsem hodně lyžoval a někdy i závodil na lyžích. Na lyže jsme často jezdili autobusem na Chopok, tam bývala taková dřevěná horská bouda; spávali jsme tam s větrovkami pod hlavou a bouda byla většinou tak zaplněná, že když jste se chtěli na pryčně otočit, musela to najednou udělat celá řada spolunocležníků. To ještě nebyly žádné lanovky, do kopce jsme šlapali hezky po svých, ale ty sjezdy potom byly nádherné! Jako zkušený lyžař jsem vedl důležitý výcvik pro budoucí lyžařské instruktory 10. divize pro asi padesát mužů, za což jsem obdržel pochvalu div. generála Homoly.
V době působení u pluku jsem vystřídal dva koně – nejdřív to byla klisna Gizela a po ní nádherný bělouš, který měl stejné jméno jako já, Josef. S tím jsem jednou zajel do muldy, kde jsem ho hnal do prudkého svahu tak, že jsme se oba málem převrátili. Ten kůň si to zapamatoval, a když jsem ho potom sedlal na dopolední zaměstnání, tak mne zadní nohou kopl. Měl jsem štěstí, že se mého stehna prakticky jen dotknul, mohl mi klidně tu nohu přerazit. Ale po této „pomstě“ už s ním žádné problémy nebyly...
Asi za měsíc mi představil jistého Vančuru z Vacuum Oil Co. ve Spálené ulici a Emilii Valentovou, které jsme říkali „Nina“. U Valentové jsme později skrývali nějaký čas německého vojáka, který uprchl z fronty. Dále mi bratr představil vrchního tajemníka Háchovy prezidentské kanceláře Sladkého, který nám poskytoval řadu informací týkajících se vysoké protektorátní politiky. Do naší skupiny patřila také Eliška Kopřivová, která byla manželkou jednoho z prvních zatčených za okupace, majora Kopřivy. Dalším členem skupiny byl býv. nadporučík letectva Pschorn, který mi jednou přinesl několik čistých falešných občanských průkazů, které jsem pak ukrýval v kanceláři.
Moje odbojová činnost spočívala hlavně v tom, že jsem dělal spojku mezi bratrem Františkem, Vančurou a tajemníkem Sladkým, za kterým jsem docházel na Hrad. Jezdil jsem jako spojka do Dobrušky a Rychnova nad Kněžnou (akce npor. Sládka a komunisty Říčaře). Asi třikrát nebo čtyřikrát jsem v polovině roku 1941 pomáhal bratrovi odnášet v zavazadlech zbraně, které přivezl od Tábora nebo Českých Budějovic. Odnášeli jsme je do jeho bytu a na moji otázku, co s nimi bude dělat, bratr odpověděl, že si pro ně večer „někdo“ zase přijde. Pokud jde o moji činnost spojky, jednalo se o časté předávání zpráv v obálkách, jejichž obsahy jsem neznal. Někdy na podzim 1941 jsem na bratrovu žádost ukryl ve svém bytě 14 lamp do vysílačky, všechny anglického původu. Tehdy jsem se poprvé dozvěděl, že naše skupina disponuje vysílačkou a že v mnou doručovaných obálkách jsou asi zprávy určené k odvysílání. Lampy jsem později odnesl na bývalé Wilsonovo nádraží do úschovny a lístek od nich jsem předal Vančurovi.
Na bratrovu žádost jsem u sebe asi dva dny skrýval parašutistu, kterého bratr a Vančura nazývali Philipsem. Byl to Angličan střední postavy, světlých vlasů, starý asi 30 roků. Kam ho ode mne Vančura odvedl, jsem se z konspirativních důvodů neptal. Ukrývali jsme a falešnými dokumenty vybavili býv. poručíka Nešněru, kterému se podařilo uprchnout z Terezína. Naše skupina se měla údajně podílet i na odstranění kolaborujících novinářů Lažnovského a spol., ale o tom nic bližšího nevím. Bratr mi říkal, že skupina má velkou zásilku zbraní, která se posunuje z nádraží na nádraží, v čemž jsou zapojeni hlavně železničáři. Později mi v Terezíně spoluvězeň Rybář sdělil, že bratr byl údajně popraven právě v důsledku shromažďování zbraní.
Po nějaké době přijel do Prahy i otec a ubytoval se na Smíchově na jméno Jan Petrák na falešnou legitimaci, kterou mu opatřil bratr a já k ní sehnal křestní a domovský list. Byl ubytován u jedné vdovy v ulici za pozdějším Realistickým (Švandovým) divadlem v posledním domě napravo. Postupem doby získal otec známé a jeden z nich, nějaký stavitel, mne doporučil Bohumilu Svobodovi do exportního a importního velkoobchodu s hračkami v Jindřišské ulici. Zde jsem pracoval od 1. ledna 1942 pod jménem Josef Kučera jako účetní. V rozdílu doby, tj. od září 1940 do ledna 1942 jsem byl bez zaměstnání, bydlel jsem na různých místech pod vlastním jménem. Na policejním ředitelství na ústřední ohlašovně byl totiž náš známý býv. armádní poručík Jan Růžička, který ničil přihlašovací lístky osob, o kterých byl informován, že se skrývají. Kromě toho poskytoval naší ilegální organizaci falešné legitimace. Jeho obětavá činnost byla později Němci odhalena a byl popraven. Celkově jsme s jeho pomocí vystavili 54 dokladů – občanské legitimace, pracovní knížky, doklady o protektorátním občanství a domovské a křestní listy. To bylo určeno hlavně pro bývalé důstojníky, ale i pro civilní osoby prchající před gestapem.
Vyšetřování bylo vedeno s nějvětší brutalitou, byl jsem bit šavlí i holí, poléván studenou a vařicí vodou a po nelidském bití pociťuji dodnes trvalé následky. Byla mi poškozena rohovka na jednom oku a na hýždích mám do hloubky vysekáno maso po bití nebroušenou šavlí. Nikdy nezacelené jizvy o velikosti dlaně po válce vždy vyděsily při prohlídkách mé praktické lékaře. Kromě primitivního násilí Němci při výsleších používali i rafinovanější metody – na lýtko přiložili vyslýchanému dva dřevěné špalíčky a ty pak stahovali koženým řemínkem. Špalíčky se stále hlouběji zařezávaly do svalu, až nakonec mezi sebou „vyštíply“ kus masa. Dodnes mám na pravé noze po tomto mučení jizvy a při pohledu na ně se mi vybavuje ostrá dlouhotrvající bolest.
Při výsleších jsem se snažil vypovídat jen pokud jsem podle typu otázky usoudil, že k tomu již má gestapo informace od někoho jiného. Výslechy vedl gestapák Winkler a s mým stále se zhoršujícím zdravotním stavem jsem je ke konci absolvoval napůl v horečkách. Po skončení výslechů jsem ležel asi půl roku na břiše na Pankráci, protože hluboké rány, vysekané při bití šavlí na zadnici, se zanítily a zhnisaly. Když jsem po částečném zlepšení zdravotního stavu podepsal závěrečný protokol, byl jsem 10. října převezen z vazební věznice na Pankráci do Malé pevnosti v Terezíně. Zde jsem byl léčen a udržen při životě péčí českých lékařů MUDr. Saidlera, Filipa a Kryšpína.
Během vyšetřování jsem byl stále vyslýchán ohledně mých styků a ilegální činnosti s bratry Munzarovými. Zda ale některý z nich o mé činnosti na gestapu vypovídal, nevím. Pouze když jsem se později sešel s Josefem Munzarem v koncentračním táboře ve Flossenbürgu, mně tento řekl, že byl s bratrem mučen a týrán, byly jim vyřezávány ze zadní části těla kusy masa, a když měli z toho horečku, chtěli na nich údaje o mé osobě.
Zda František Munzar při vyšetřování vypovídal, nevím, ale podle toho, jak jsem ho sám znal z doby našich styků jak před okupací, tak za okupace, věřím, že na gestapu nevypovídal. Toto mně potvrdilo také to, že jsem ho jednou na Pankráci viděl stát na chodbě u zdi a jeden gestapák ho tam bil do obličeje, až mu tekla krev. František Munzar při tomto bití stál rovně, měl zaťaté pěsti, měl vzdorovitý výraz v obličeji a před ranami vůbec neuhýbal. Při tomto byla na něm vidět veliká hrdost.
Na světnici je nás asi třicet. Většinou sice političtí vězni, ale také jiné trestní případy. Lůžka jsou až třípatrová, leze se na ně po žebřících. Nastavěná těsně vedle sebe tvoří bizarní zákoutí a uličky. Uprostřed světnice je stůl s lavicemi. Místnost silně páchne po štěnicích. Dřevěné stěny jsou pomazány jejich krví. To je daleko horší skutečnost než vlhký slamník. Ten časem uschne, ale štěnice se jen rozmnoží. Věru krásná vyhlídka! Ta vyhlídka, kterou poskytuje naše malé, nízko položené okénko na nedaleký ostnatý plot, je ještě horší.
Zabírám lůžko v přízemí, ustýlám je a rozkládám na polici svoje věci. Pak jdu trochu na obhlídku. Když se za chvíli vrátím, velmi se divím, kdo mi to postříkal ručník, pověšený na poličce. Proboha, vždyť to jsou štěnice! Desítky štěnic. Vyhladovělé dlouhým půstem mají nyní pohotovost. Připravují se k útoku. Nemohou se již dočkat večeře. To bude hrozná noc. Kdyby však jen jedna, ale budou to stovky nocí.
Seznamuji se s politickými z naší světnice. Některé jsem vídal již na Pankráci. Je mezi nimi četnický štábní kapitán Josef Šustr z Berouna, magistrátní úředník Šumavský z Prahy, Ing. Milota z Domažlic a jiní. Uvažujeme o tom, k jaké práci nás asi po-užijí. Někteří tvrdí, že půjdeme všichni do dolů, vždyť se zde všude dobývá uranová ruda. Ostatně prý se to zítra dozvíme, říkají informovaní, až přijdou „otrokáři“ a budou vybírat pro doly pracovníky. Jsou prý to Rusové, vysvětlují, kterým zde na Jáchymovsku patří všechna ta ruda. Komunistická strana jim ji darovala. Pro ně ji budeme těžit nebo lépe řečeno rabovat.
Tábor Eliáš je vybudován na svahu pod silnicí na Abertamy, dřevěné baráky částečně rozestavěny po stráni jako Betlém, částečně stojí ve třech řadách na malé ploše bývalé haldy, která vzadu za táborem příkře spadá do údolí. Uprostřed nástupiště se rozkládá stará košatá lípa, na ní visí kolejnice pro vyhlašování nástupů, za ní je patrový barák velitelství s kancelářemi. Vpravo marodka s lékařskou ordinací, pak barák s divadelním sálem, nyní přeměněným na skladiště mouky, dále sklad materiálu, ševcovna, krejčovna, umývárna se sprchami a nakonec latríny.
Pod svahem silnice je kuchyň a pekárna, dále sklad uhlí, nad ním prasečník a korekce. U kuchyně vytéká pramen údajně pitné vody. Poblíže brány stojí zděný strážní domek s vysokým zděným komínem. Před ním záhon podzimních květin. Kolem tábora vede vysoký dvojitý plot z ostnatého drátu a s reflektory na každém sloupu, na jehož vnitřní straně je ostnatým drátem označen zakázaný prostor. V něm může stráž na každého bez výstrahy střílet. Plocha mezi drátěnými ploty je zbavena porostu a pečlivě uhrabána. Po každých asi padesáti metrech se tyčí „vysoký posed“ – hlídací věž. Z každé na nás hledí estébák se samopalem. Vchod do tábora uzavírá vysoká dvojitá, rovněž ostnatým drátem opletená a propletená brána. Všechno to podle soudobého hesla: „Již nikdy koncentrační tábory, již nikdy ostnaté dráty!“ Za branou vede jedna cesta do svahu k dolům, druhá lesem k silnici. Jedna do pekla uranových dolů, druhá do nebe vytoužené svobody. Na konci té druhé však stojí strážnice estébáků.
Jednoho dne brzy po našem příjezdu vypukl v táboře poplach. Co se stalo? Přijel na inspekci zástupce ministra vnitra. Bachaři lítali jako pominutí, honili vězně do baráků, dělali pořádek, zatímco vzácná návštěva prohlížela ubikace. V doprovodu velitele tábora navštívila také naši světnici, zatímco jsme v pozoru stáli před svými lůžky. Vešel menší pán širokých ramen, oblečený v tmavomodrých elegantních šatech, měl světlé vlasy a zlaté brýle na modrých očích. Velel pohov a usmívaje se, laskavě se ptal, máme-li prý nějaké stížnosti nebo přání. Po opětovné výzvě se přihlásil Pavel Gonák, podkarpatský Rusín, poručík naší armády ze Sovětského svazu. Jestli bychom nemohli dostat prostěradla a povlaky na pokrývky a také častěji čisté osobní prádlo. Po práci se není do čeho převléci. Ani nedomluvil. „Dost!“ zařval soudruh náměstek a jeho dosud žoviální tvář zrudla hněvem. „A co byste ještě nechtěli? To je drzost! Jak to vůbec stojíte, když se mnou mluvíte? Víte, kdo já jsem? Stůjte v pozoru, nehýbejte rukama! Jak se jmenujete? Jaký máte soud? Okamžitě sbalit věci a ihned odtransportovat do trestního tábora na Mořině!“ vykřikoval plný zášti, až mu přeskakoval hlas. „Já vás naučím kázni, zejména na vás, vy političtí, si dám pozor. Budete makat, až budete plivat krev, to si pamatujte!“ Ještě si nás všechny přeměřil nenávistným pohledem, načež opustil světnici. Za chvíli po jeho odchodu se s námi rozloučil i Pavel Gonák, aby nastoupil cestu do trestního tábora. Proč? Protože si dovolil, jsa k tomu vyzván, vyslovit nějaké přání.
Neumí-li člověk nějaké řemeslo a nechce-li právě fárat (a to nechce nikdo), je to opravdu dost těžké se někde šikovně uchytit. Co si však počít. Utěšuji se, že nejsem v podobné situaci sám. Takových jako já jsou tu ještě desítky. Jenom nespěchat do neštěstí, však ono se časem něco najde. Tak uvažuji a protloukám se den ze dne, jak bachaři a bůh dají, a spoléhám na junácké štěstí. Jednou pracuji na něčem v táboře, podruhé zase na povrchových pracích v dole, jednou děláme drátěné ploty, jindy zase zapouštíme do země dřevěné osvětlovací stožáry, skládáme uhlí, brambory, štípáme dříví pro kuchyni a tak podobně. Což o to, mně je při tom hej, dovedu vzít nářadí do ruky, hůře je těm, kteří dosud neměli lopatu v rukou. Nadřou se až až.
Jednoho dne koncem srpna se dozvídám, že se bude sestavovat parta pro povrchové práce na haldě. Tam prý to bude dobré. Žádná velká dřina. Parťákem má být nějaký Doležal, brněnský předválečný strážník, dobrý chlap. Na světnici o nové skupině silně debatujeme. Mezi „nezaměstnanými“ je o ni zájem. A tak když se pak rozkřiklo, že se parta již skutečně tvoří, schází se na dvoře mnoho starých známých. Většinou samí političtí. Četnický štábní kapitán Šustr, vrchní strážmistr Šebesta ze Žatce, Karel Nový, Ing. Milota, „nedašovský panáček“ Půček, štábní rotmistr Dufek z Chomutova, vrchní strážmistr Edr, profesor Papoušek z Brna, Josef Mach, rovněž strážník z Brna, jeho kolega Iša a mnozí jiní. Samozřejmě že nechybí ani předem určený parťák Josef Doležal, chlapík asi tak pětatřicetiletý, s anglickým knírkem pod nosem, pronikavých hnědých očí, s čepicí hluboko posazenou do čela. Spočítali nás, rozdělili na tři skupiny po dvaceti lidech, parťáci nás převzali a hotovo. Dnes večer zahajujeme noční směnou. Po večeři nastupujeme.
Estébáci nás seřadili do obvyklého pětistupu, několikrát přepočítali, upozornili, že při každém pokusu o útěk budou hned střílet, a vyrazili jsme. Těžká táborová vrata zaskřípala ve veřejích a trestanecký pracovní oddíl se dal na pochod. Lezeme do příkrého vrchu kolem táborového plotu jakousi kozí stezkou mezi smrčím a borovicemi vzhůru k silnici. Tam opodál již na nás čeká jiná brána, kterou vstupujeme do obvodu dolu Rovnost. Jako kamzíci lezeme vzhůru hromadami kamení. Po delším šplhání jsme u cíle. Vystoupili jsme na širokou plošinu a stanuli u dřevěných baráků vedoucího provozu na haldě.
Po staletí se sem ze stříbrných dolů vyvážela takzvaná hlušina. Pět nebo snad sedm set let. Nikdo přesně neví. Tehdy nikoho nezajímaly těžké černé kameny, které v podobě silných žil prostupovaly horninu. Staří horníci neznali uran neboli smolinec, hledali jenom stříbro. Vše ostatní vyváželi na haldu jako odpad. Ten má nyní větší cenu než všechno stříbro, co se jej tu kdy vytěžilo. Mezi vězni se vypráví, že USA nabízely Československu za povolení zužitkovat tento materiál uhrazení státního rozpočtu na dobu dvaceti pěti let. Angličané prý nabízeli 5 Kč za kilogram hlušiny. „Strana a vláda“ však rozhodly jinak, doly se vším všudy byly darovány Sovětskému svazu. Co nám konečně může záležet na nějaké té stovce miliard!
Tak opanovali doly Rusové, a to nejen ty jáchymovské. Kdekoliv se u nás vyskytne uranová ruda, je automaticky jejich. Značka JDJ, což znamená Jáchymovské doly Jáchymov, se rozprostírá po celé republice – od Šumavy až na Slovensko. Všechno je zde sovětské a pod sovětskou správou. Jakási sovětská kolonie ve střední Evropě. „Davaj bystro ruděnku!“ je jejím heslem.
Zde na haldě tedy bude naše pracoviště. Komunistický režim propůjčil své otroky, aby pomohli vyrabovat rudné bohatství vlastní země. Stojíme na rozsáhlé plošině navezeného materiálu. Několik kroků odtud se zvedá další nějakých třicet až čtyřicet metrů vysoká halda, zčásti již odvezená. Je však tma, a proto se nemohu orientovat. Zřetelně vidím jenom osvětlenou kancelářskou budovu, nějaké lešení, běžící gumové pásy a k nebi se tyčící šikmé železné konstrukce. Pozoruji, že všechna ta zařízení jsou nekrytá. Stojí pod širým nebem, vydána napospas nepohodě. Tu s nimi budou sdílet také trestanci. Přidělují mě na kontrolu k pásu, dopravujícímu hluché kamení na vysokou věž, odkud se pak řítí do údolí. Na vrchol věže strmící nad kamenným násypem se vystupuje po širokém dřevěném ochozu, jen ledabyle opatřeném zábradlím. Při pohledu dolů mě jímá závrať.
Je hluboká, temná noc. Leží na zemi jako veliký sametově černý poklop. Motory vzdáleně hučí, válečky gumového pásu vržou, občas zaskřípou. S rachotem padá kámen po haldě dolů a řítí se po jejím úbočí. Dívám se kolem sebe. Široko daleko nic než lesy, matně ozářené měsícem zahaleným v oparu. Kolem haldy jsou osvětlené ostnaté dráty, nad nimi temné strážní budky. Dole pod haldou je další drátěná, světly ozářená ohrada na lidi, baráky, dvůr – tábor Eliáš. I vzadu, někde daleko na stráni, blikají a chvějí se světélka nějakého dalšího tábora.
Z lesů vane studený větřík, padá chladná mlha a z ní proniká do těla vlhká zima. Je sice teprve srpen, ale tady, skoro tisíc metrů vysoko, je již citelná zima. Chodím sem tam po širokém prkně kolem pásů nahoru a dolů, abych se trochu zahřál a také zahnal spánek, který na mě dotírá. Noc se pomalu vleče. Zdá se mi bez konce, jako by neubývala, jako by již nikdy nemělo být ráno, ale pořád jen ta černá, bezútěšná noc, provázená zlověstným hučením motorů a rachotem kamení.
Občas se zastavuji na vrcholu věže. Stojím sám a sám nad hlubokou propastí temnoty, nad hlavou blikající a mrkající hvězdy. Vítr mi profukuje lehký oděv. Připadám si hrozně osamělý. Jako zapomenutý v poušti. Pro chlad však nemohu dlouho stát. Musím pokračovat ve svém úmorném pochodu nahoru a dolů, nahoru a dolů. Do úpadu. Nezbývá nic jiného. Pomalu a jednotvárně plyne noc. Občas se ze tmy jako zjevení vynoří postava esenbáka, oči ďábelsky blýsknou odraženým světlem, tvář se mastně zaleskne, zasvitne knoflík na uniformě či přezka opasku a vše zase mizí jako přelud. A dál hučí motory a kamení se dál monotónně řítí po haldě.
Věž na haldě je vlastně na konci pracovního procesu. Počněme tedy od počátku. Pod vysokou, zčásti již odebranou haldou stojí dva škodovácké bagry, u každého je dřevěná, asi tři metry vysoká věž, nahoře ohraněná latěmi. Připomíná starověké obléhací věže. Na jejím vrcholu je železný rošt, svařovaný z důlních kolejniček, dole výsyp na gumový pás, který odnáší materiál ke třídicím bubnům. Rošty jsou po dvou zamontovány na vysokém lešení u každé věže.
Běžící pás pod bubny dopravuje drť do násypníku, umístěného dole u brány. Bagr nabere materiál z haldy, vysype ho na rošt, kde jej trestanci prohrabou motykami a odházejí kameny, které roštem neprošly. Drobný materiál propadne na pás a ten jej dodá do bubnů, které horninu opět protřídí. Jemnější štěrk padá na další pás, a jak jsem již řekl, běží do zásobníku, hrubý štěrk odnáší transportér na haldu. Z dolního násypníku vozí nákladní auta suť na důl Eliáš, kde jsou mlýny a čistírny uranové rudy. Odtud pak, uzavřen v bedničkách po 50 kg, je čistý uran odesílán přímo do SSSR.
Pro lidi nezvyklé namáhavé práci, teď ještě navíc zeslabené dlouhotrvající vyšetřovací vazbou ve věznicích, je na roštu únavná dřina. Bagr se rychle otáčí. Než lidé stačí prohrábnout jednu dávku a vyčistit rošt, už je zde nová. Lžíce se neodbytně vznáší kolem nich. Nelze ji odmítnout ani odvolat. Všechno jde ráz na ráz. Ke všemu se při namáhavé práci musí stát na úzkých kolejničkách, což je únavné. Ba je to práce i nebezpečná. Vždyť lžíce bagru by mohla věž snadno i porazit. Také před ní na omezeném prostoru není ani kam uhnout. Vše závisí jen na dovednosti bagristy.
A tak bagr hučí, bafá a frká, motor pracuje a durdí se, lžíce bagru zakrouží nad roštem, otevře zlověstnou tlamu, vyzvrací se a už zase letí a zarývá se se zlomyslným výrazem do stráně, aby se znovu vyřítila jakoby plna zášti proti nám na obléhací věži. Ten výjev má ve svém výrazu něco démonického. Nelze si oddychnout, nelze zpomalit tempo. Jsme v donucovací pracovně.