Po květnové částečné mobilizaci byla utvořena z příslušníků finanční stráže a četnictva dvě družstva SOS, později k nám byli přiděleni i vojáci. Družstva měla stanoviště (bunkry z kulatin) v lese po obou stranách silnice, vzdálená od státní hranice byla asi jeden kilometr. Příslušníci fin. stráže i četnictva vykonávali přitom ještě normální rezortní službu – konaly se obchůzky v terénu a prováděla se služba na celnici. Ovšem jinak musel býti každý člen SOS na svém stanovišti. Velitelství roty SOS bylo v Maršově a velitelství praporu SOS v Jičíně (velitel major Wurm).
Budova celnice byla dřevěná jako mnoho jiných budov v Krkonoších. Byly v ní dva byty pro ženaté zaměstnance, a to jeden pro správce oddělení finanční stráže a druhý pro správce celního úřadu. Dále tam byly dvě místnosti pro svobodné finančníky. Na obou stranách budovy byly kanceláře oddělení fin. stráže a celního úřadu. Správce oddělení fin. stráže Šach byl v osudné době v nemocnici a jeho manželka, jakož i manželka správce celního úřadu Fendrycha se svým dítětem byly již několik dní před událostí mimo Malou Úpu.
Začátkem září 1938 se začaly formovat fašistické jednotky. Zvlášť pak po Henleinově útěku z Československa do Německa, odkud vyzýval všechny Němce v ČSR k boji proti republice, k boji za odtržení pohraničního území a splnění hesla „Jeden národ, jedna říše, jeden vůdce!“ Bojová organizace německé páté kolony nazvaná Sudetendeutsche Freikorps sílila a rozvíjela činnost. To jsme pozorovali i u nás v Malé Úpě.
Dne 19. září večer jsem nastoupil službu u celního úřadu s mladším příslušníkem fin. stráže Šmejkalem, rovněž členem SOS. Hned po nástupu služby jsem dával telefonická hlášení na velitelství roty SOS v Maršově. Poukazoval jsem na blížící se nebezpečí, neboť na německé straně byl zvláštní ruch kolem německé celnice i vedle stojícího hotelu. Při zhasnutném světle se evakuovaly věci z německého celního úřadu, ale i jiné okolnosti nasvědčovaly tomu, že se něco nekalého připravuje. O půlnoci nás vystřídali další dva mladí příslušníci fin. stráže, členové SOS Světlík a Řeřicha. Oba byli u finanční stráže jen krátkou dobu.
My se Šmejkalem jsme si šli lehnout na provizorní lůžka (slamníky na zemi) v kanceláři oddělení finanční stráže. Leželi jsme obléknuti a se zbraněmi u sebe. Probudila nás rána, kterou byl, jak jsme se později dozvěděli, zahájen útok henleinovců na celnici. Dveře byly již prostřelovány z pušek útočníků. Proběhli jsme chodbou na druhou stranu budovy, kde byl celní úřad, a tam byli mimo Světlíka a Řeřichy též správce celního úřadu Fendrych a četníci Šiman a Samko. Světlík právě telefonoval na velitelství roty SOS v Maršově, že celnice je přepadena. Vtom však bylo telefonické spojení přerušeno a Světlík byl raněn na krku. Odběhl jsem zároveň s Fendrychem na chodbu, odkud jsme zahájili palbu z pušek. Přitom jsem byl raněn střepinami granátu. Tak tak že jsem se dovlekl do přístavku vedle chodby, kde stále tekla voda do kamenného koryta, a tam jsem pod korytem zůstal ležet. Jak dlouho jsem tam ležel, nevím dodnes. Když jsem se probral z bezvědomí, byl jsem celý zakrvácený, ale zjistil jsem, že pohybovati se mohu.
Bylo již světlo. V okolí bylo ticho, nestřílelo se. Jen nějaké hovory bylo slyšet z německé strany. Chodbou se však valil kouř z hořící budovy. Doplížil jsem se do místnosti celního úřadu, a tam jsem uviděl úplnou zkázu. Okna i dveře byly vyraženy, stěna vyvrácena, všechno zpřeházeno a na podlaze ležely čepice příslušníků finanční stráže i četnické přílby. Naproti v kuchyni v bytě Fendrycha hořel otoman. Dveře byly rovněž vyraženy.
Protože pro kouř bylo další setrvání na celnici nemožné, vybelhal jsem se s vypětím všech sil a proplížil jsem se příkopem asi šedesát metrů k první budově směrem do vnitrozemí. Bylo po mně stříleno, vykřikováno v německém jazyce moje jméno a něco o mém zabití, ale netrefili mne. Za budovou jsem zůstal ležet. Za malou chvilku přišel za mnou jeden člen SOS, jehož jméno si již bohužel nepamatuji, který mě předběžně ošetřil a potom naložil na nákladní auto, kterým jsem byl převezen do nemocnice v Maršově. Později, když Němci měli zabírat pohraničí, byl jsem převezen do vojenské nemocnice v Josefově (nyní patří k Jaroměři) a nakonec do vojenské nemocnice ve Vysokém Mýtě.
Myslím, že jsem byl poslední, kdo opustil celnici, jež pak celá lehla popelem. V nemocnici jsem se dozvěděl, že mimo mne a Světlíka byl také lehce zraněn Šmejkal, četník Šiman že byl zabit a četník Samko s příslušníkem finanční stráže Řeřichou byli odvlečeni do Německa. Ze sedmi členů Stráže obrany státu, kteří bránili celnici, vyvázl pouze jeden bez zranění.
Odpoledne ordneři obsadili zdejší poštu, každému zaměstnanci hrozili pistolemi. Na páskách na rukávech již měli hákové kříže. Na to vše jsme se museli dívat z okna! Po obsazení pošty se ordneři blížili k naší budově ze všech stran s napřaženými pistolemi a volali: „Nestřílet a zavřít okno!“ Rovněž přitom požadovali, abychom se vzdali a složili zbraně. Když jsem tuto informaci předal novému veliteli respicientovi Rudolfu Pipkovi (vrch. strážm. Kocán se hlásil nemocným), sešel dolů do přízemí a odtud bylo slyšet: „Ne pánové, my se nevzdáme, zbraně nesložíme, my jsme vojáci. Když zaútočíte, tak poteče krev u nás jako u vás!“
Když nám povolili spojení s velitelem roty, potvrdil nám, že z Velkého Šenova máme povolený odchod se zbraní. Nastoupili jsme tedy před nádražní budovu, na rámě zbraň a odchod. To ordnery překvapilo, domnívali se totiž, že budovu neopustíme a že pojedeme vlakem, kde by nás spíše odzbrojili. Když jsme odcházeli, zejména děti na nás pokřikovaly a plivaly. Za městem nás dojeli dva četníci, že máme počkat ještě na velitele roty, který po chvíli přišel ještě s jedním četníkem. V obci Staré Hraběcí jsme si ještě zakoupili nějaké jídlo, domnívali jsme se, že se brzy dostaneme k armádě v opevnění, a tak jsme brali jen to nejnutnější.
Nad železničním přejezdem trati od Mikulášovic jsme narazili na mladíčka s páskou na rukávě, který nás brečíc přesvědčoval, že mu ji navlékli násilím. Později jsme se dozvěděli, že od toho přejezdu byly nataženy dráty polního telefonu, aby odtud mohla ordnerská hlídka hlásit každý pohyb a každého, kdo místem projde. A tak jsme pochodovali sami dále v území dle mínění místních obyvatel již německém!
Dole pod kopcem na nás někdo mířil z okna kulovou zbraní, na druhé straně ulice stál muž s ukořistěnou finančnickou puškou a také po okraji silnice stáli lidé, ale my pochodovali stále dál. Před první křižovatkou v Zeidleru (Brtníky) nám již dav henleinovců zastoupil cestu. K veliteli družstva pak přistoupil nějaký ordner a požadoval, abychom se vzdali a složili zbraně, že prý to tak dopoledne udělali již před námi naši místní kolegové. Velitel prohlásil, že máme povolení k odchodu, to však podle toho ordnera platilo jen pro Velký Šenov, a když se nechceme vzdát, tak že máme na místě vyčkat příjezdu SA z Rumburku. Chtěli jsme pochodovat dále, ale v tom nám bránil dav, který zahradil celou šíři ulice.
Během jednání kolem nás propukla vřava, z jedné strany se snažili odzbrojit velitele respicienta Pipka, na druhé straně křičeli, abychom odhodili zbraně, prý „Vzdejte se!“, a současně někdo ze stráně začal střílet. Za mnou stojící voják – přednosta železniční stanice Pecha – to dostal do hlavy. Když zasažený vykřikl, tak kulometčík Olda Novotný natáhl závěr a stiskl spoušť. To se odehrálo 22. září večer kolem 19. hodiny, bylo již šero, obličeje byly vidět jen matně. Do našeho hloučku se vmísili i ordneři, dosud stojící blízko na chodníku, a tak začala mela. Já měl to štěstí, že jsem se dostal svahem k větší části družstva a dále pak pod ochranu nedalekého lesa. Dva členové našeho družstva byli na místě zadrženi a tak se celá skupina rozpadla. V naší skupině jsem byl já, kolegové Stránský a Novotný, zraněný přednosta Pecha a četnický strážmistr Vávra. Ustupovali jsme kolem Zeidleru, ze kterého již po nás ordneři světlomety motorek v terénu pátrali.
Vůbec jsme to tam neznali, nevěděli jsme, co se stalo s ostatními, které dostali ve vesnici a tak abychom mohli lépe a rychleji prchat, odhodili jsme z tlumoků i osobní věci, aby nepřekážely a při plížení nebyly nápadné. Plížením jsme pronikli i povstaleckou uzávěrou, když na autech přivezli do terénu další posily z vesnice. Takto jsme se dostali až k úpatí Vlčí hory, kde nás stavěla hlídka družstva SOS ustupujícího ze Šluknova, které pod kopcem náhodou odpočívalo.
Od té doby žijeme ve stálém fyzickém i duševním napětí. Na hranicích je rušno, střílení a přepady celních i četnických stanic jsou na denním pořádku. Naše jednotka je nasazována všude, kde dochází k incidentům. Telefonická zpráva, a naši hoši již naskakují na připravená auta, aby co nejdříve byli v místech, kde hrozí nebezpečí. Nadšení se rychle mění v zuřivost a nenávist, zvláště při pohledu na první oběti německých nacistů.
Situace se stále mění. Mobilizace, Mnichov, kapitulace. Naděje střídá zoufalství. Vždyť žijeme na území, které má být vydáno nacistickému Německu. Žijí tu naše rodiny. Co s námi bude? Češi i němečtí antifašisté prchají ze svých domovů v pohraničí, aby ušli pomstě henleinovců. Máme odejít i my? Bez jediné rány? Ten večer, kdy jsme se dozvěděli, že pohraniční území má být odstoupeno Hitlerovi, se kasárenské nádvoří naplnilo vojáky naší roty i zbytky vojáků pěšího pluku 46, bouřícími se proti kapitulaci. Když z místnosti velitelství pluku vyšel major, žádali jsme, aby pohraniční pevnůstky nebyly vydány. Nabízeli jsme se, že vystřídáme vojáky v nich a budeme se bránit, abychom aspoň tím smyli národní hanbu za zbabělou kapitulaci. I když majorovi tekly slzy z očí, zvláště když bylo poukazováno na jeho legionářství, nechtěl o tom ani slyšet, že by to byla jen zbytečná sebevražda, že se za dané situace prostě nedá nic dělat.
Včera měla naše četa volno. Služba u naší roty je totiž denně rozdělena tak, že jedna četa je nasazována do akce, druhá má volno a třetí je v pohotovosti pro použití ve městě či kde nestačí síla nasazené čety. Volna je někdy využíváno k návštěvě rodiny a i my jej využili k tomu, abychom se podívali domů. Ve skupinách, pěšky nebo stopem, podle míst bydliště. Zbraně při odchodu z kasáren nabít – stráž v bráně kontroluje, zda je nabito. Jako by nás nabitá puška mohla zachránit. Tady v Chomutově to není přece jen tak zlé, jako když jsme onehdy byli v akci v Hoře sv. Šebestiána.
Jeli jsme tam v noci. Poplach. Za svítání procházíme ulicemi městečka po družstvech. Okna domů zabedněna, dveře zamčeny a zevnitř asi i zabarikádovány. Šedé ulice, jimiž procházíme, se zdají být temnými kaňony bez života, bez hnutí. A přece cítíš, že každý náš krok sledují stovky párů zlých, vražedných očí. A nejen očí, ale i nabitých hlavní. Snad si rty mezi těma očima zatím ještě šeptají: „Noch nicht! Der unsere Tag ist noch nicht da. Ještě jsou tu ti zatracení Češi. A mají zbraně. A strašnou nenávist.“
Je však nutno tuto zastrašující demonstraci rychle skončit. Dvě družstva nasedají do auta a spěchají osvobodit obleženou celnici v nedalekém Reizenheinu, která volala o pomoc. Je tam obležen mezi jinými i můj kolega z pracoviště Rudla Šimek. Třetí družstvo má odzbrojit městečko.
Obyvatelstvo dostává příkaz odevzdat ihned všechny zbraně. Asi po desáté hodině se začínají trousit muzeální dědkové se stejně muzeálními zbraněmi. Rozbité, nepotřebné harampádí, nebezpečné jedině tomu, kdo by z toho chtěl vystřelit. Bodák z šestašedesátého, šavle napoleonského kyrysníka, dokonce i křesadlová puška, stará asi dvě století. To asi ta tady samovolně spustila. Dosvědčit by to mohl jen mrtvý četnický strážmistr Heřmánek, odvezený již do márnice místního hřbitova, nebo těžce raněný vojín Laburda, náš dobrovolník – sosák, jak jsme si žertovně říkali, odvezený do chomutovské nemocnice.
„Ne, jiné zbraně tu nejsou. Nebyly sem přinášeny rašeliništi přes blízké hranice. Právě naopak. A naši mladí lidé že tu žádní nejsou? Ve Freikorpsu? Kdepak, co vás nemá, a ani nečíhají nikde v úkrytech. Proč by to dělali?!“ – No, dnes už tam všichni mají ten svůj wehrmacht a SS. Dnes už tam mají vytoužený Reich.
V roce 1938 byl podzim suchý, noci chladné, ve dne slunečno. Dne 28. září jsem ráno ve 4 hodiny vyjel z Jindřichova Hradce na obvyklou trasu Horní Pěná, Číměř, Nová Bystřice, Artoleč, Stará Huť, Romava, Rajchéřov, Navary, Košťálkov, Staré Město, Konrač, Klášter a přes novou Bystřici zpět do Jindřichova Hradce k velitelství praporu. Vezl jsem s sebou mimo služební pošty 14 792 Kč k výplatě odlučných přídavků těm příslušníkům SOS v družstvech, kde ještě měli možnost něco si za ně koupit. Kromě toho jsem vezl pro kolegy i poštu soukromou.
Navštívil jsem družstva SOS Horní Pěná, Číměř, Nová Bystřice a Artoleč, kam jsem dorazil asi v sedm hodin. Tam mi hlásili, že ve směru Stará Huť a Romava bylo během noci slyšet střelbu z ručních zbraní. Jelikož družstvo SOS Romava jako každé družstvo mělo o případných změnách ihned vyrozumět družstva sousední a podat okamžitě zprávu velitelství praporu SOS, což se nestalo, a zkušenosti byly takové, že přepady a přestřelky byly v noční době velmi časté, vydal jsem se na další cestu směrem na Starou Huť.
Jel jsem vzhledem k noční střelbě opatrně. Cesta vedla lesem, který byl přerušován lučními prolukami. Před každou prolukou při vjezdu na otevřené prostranství jsem zastavil a prohlédl terén. Stále se nic nedělo, jen v druhé polovině cesty jsem dojel poštovního doručovatele, který jel na kole. Za jízdy jsem s ním vyměnil několik slov a s posunkem, že je vše v pořádku, jsem pokračoval v jízdě. Po příjezdu do obce Stará Huť, která byla rozložena po levé straně silnice a v té době již z velké části opuštěna, jsem projel křižovatkou, kde se dělila silnice na obce Navary a Romavu. Objel jsem zásek pod obcí Stará Huť a přede mnou byla přehledná dvoukilometrová cesta až k obci Romava.
Obec Stará Huť byla záchytným bodem pro družstvo SOS Romava v případě přepadení a nutného ústupu. Jelikož křižovatka silnic ve Staré Huti nebyla obsazena hlídkou SOS a rovněž ani zásek pod obcí nebyl střežen, předpokládal jsem, že noční přestřelka se odehrála jen v blízkosti obce Romava, družstvo neustoupilo a má stále obsazenu budovu finanční stráže, kde měla hlídka SOS své původní stanovistě.
Pokračoval jsem v jízdě po okresní prašné silnici směrem k obci Romava. V poslední části cesty, těsně před obcí, jsem projel po hrázi rybníka, který byl na pravé straně; na levé byl tehdy již vzrostlý smrkový les. V obci jsem levotočivou zatáčkou minul po pravé straně hostinec, zatáčkou vpravo a mírným stoupáním kolem zahradní zdi po levé straně jsem přijížděl k budově finanční stráže. Budova sama byla průčelím pootočena, a tak jsem uviděl až v posledním okamžiku, že nad vchodem je vyvěšen prapor s hákovým křížem.
Nevím v tom okamžiku, co jsem si pomyslel, obrátil jsem však smykem motocykl a vracel se zpět. Cesta kolem zahradní zdi, která nebyla delší než 50 až 100 metrů, se mi zdála nekonečně dlouhá, přestože jsem jel na plný plyn. Slyšel jsem výstřely z pušek, slyšel jsem pleskání střel o zahradní zeď, kolem které jsem projížděl. Výstřely a pleskání střel ustaly v okamžiku, kdy jsem vjel za roh budovy hostince. Ve chvíli, kdy jsem se vracel po cestě na hráz rybníka, uzavřeli mi Němci z Freikorpsu cestu s puškami v rukou. Bylo jich šest. Instinktivně jsem sáhl po pistoli, opět několik výstřelů. Odpor byl nesmyslný, byl jsem zajat.
Proč k tomu došlo? Hlídka SOS Romava po nočním přepadu a přestřelce ustoupila směrem k obci Stará Huť, ale nezajistila zásek pod obcí a nevyrozuměla ani hlídky sousední, ani velitelství praporu SOS Jindřichův Hradec, odkud jsem tak vyjížděl bez informací o opuštění stanoviště hlídky v Romavě.
Stal jsem se tedy zajatcem, ovšem ne v pravém slova smyslu podle Ženevské konvence, ale byl jsem spoután na rukou i nohou a doslovně odvlečen kolem budovy čsl. finanční stráže v Romavě do obce Ratschin, která byla na rakouském území a kde bylo velitelství Freikorpsu.
To bylo 28. září v osm hodin dopoledne. Po krátkém výslechu osobních dat jsem byl postaven čelem k jižní straně budovy. Pamatuji si, že ten den svítilo slunce. Byl jsem ustrojen na podzimní jízdu na motocyklu – teplé spodní oblečení, vysoké boty-holínky, nepromokavý pogumovaný plášť. U zdi jsem stál do 17. hodiny odpolední, několikrát jsem za tu dobu omdlel. Slunce totiž tak vydatně hřálo, já stál bez jídla a pití, upnutý v kabátě, spoután na rukou i nohou, bez pohnutí – byl jsem u konce svých sil. Při každém omdlení jsem byl polit vodou.
K večeru mne posadili do osobního auta a eskortovali do obce Kautzen. Osobní auto bylo značky Praga-Picolo a jeho majitelem byl učitel německé národnosti Lang z Košťálkova, který uprchl z ČSR a sloužil ve Freikorpsu. Při cestě, která byla dlouhá asi 10 km, propíchli pneumatiku předního kola. Při výměně kola, kdy můj eskortující pomáhal řidiči kolo vyměnit, jsem se pokusil o útěk do blízkého lesa. Byl jsem však dostižen a po stlučení jsem byl znovu spoután i na nohou.