Po dosažení telefonního spojení s velitelem praporu SOS pplk. Matějů bylo požádáno o posilu, která byla přislíbena. Posila však stále nepřicházela a hlídka v západním zákopu byla nucena ustoupit. Posádku celnice ohrožovala spousta ručních granátů vrhaných okny a rozbitými dveřmi. Telefonní aparát byl výbuchem jednoho granátu zničen a telefonista jen zázrakem vyvázl bez zranění. Pro obranu byly v celnici jen dvě bedýnky ručních granátů, které v předvečer útoku dovezl poručík Otmar Chlup, zpravodajský důstojník p. pl. 24 ze Znojma, jenž od finančníků často přebíral hlášení o pozorování na hranici. Obránci úspěšně vrhali tyto granáty z oken prvního poschodí, aby se nepřítel nedostal do blízkosti celnice. Po vyčerpání všech možností obrany, když docházela munice a granáty, opustila sedmnáctičlenná posádka budovu. Její obrana ztratila význam, protože v ní hořelo a strop v mezipatře se propadl; hořely také přilehlé kolny a garáže. Ústup kryli Musil, Hlína a Kubáník, kteří do poslední chvíle vrhali granáty z oken. Za boje nebyl v celnici nikdo zraněn, jen telefonista byl na chvíli omráčen výbuchem. V hořící budově zanechali finančníci skoro celý svůj soukromý majetek.
Všechna ostatní družstva se stáhla před 12. hodinou do města k okresnímu úřadu, kde měl být sraz celé roty SOS Mikulov a odkud jsme měli býti odvezeni autobusy na demarkační čáru, jak shora uvedeno. Nebýt toho, že nám scházelo družstvo SOS z mikulovské celnice, mohli jsme v klidu odjeti ve třech připravených autobusech firmy Merighi z Mikulova, které stály připraveny před okresním úřadem. Než tito kolegové v doprovodu svých dvou okresních inspektorů Hájka a Horáčka přišli pěšky z dosti vzdálené celnice k okresnímu úřadu, bylo již město Mikulov plné německé armády a ve stádiu šíleného vítání svých „osvoboditelů“. Kromě toho oslavovali tito šílenci také propuštění rukojmích, kteří se vrátili asi před třemi dny z vazby z brněnského Špilberku. Když jsme byli všichni v počtu 80 mužů ve třech autobusech nasednuti, jen nastartovat motory a odjeti směrem na Brno, zmizeli nám najednou šoféři-Němci s klíčky od motorů. Místo šoférů přitáhl před okresní úřad k našim autobusům rozvášněný dav mikulovských Němců, přivolaný pravděpodobně zmiznuvšími šoféry, a začalo to strašné běsnění kolem autobusů.
Dovnitř si zatím netroufali, neboť jsme byli dosud velmi silně ozbrojeni. Záhy nás obklopily německé lehké tanky a obrněné vozy s hlavněmi děl obrácenými na nás. Když se dav obával jíti dovnitř autobusů, řádil zatím aspoň venku se svými rozvášněnými hrdly. Padaly výkřiky: „Komunisten heraus! Juden heraus! Tschechen heraus! Alles heraus!“ Potom přece jen přes náš velký odpor a s pomocí Freikorpsu a pacholků SS vytáhli z autobusu komunistu Nissela. Držel jsem ho za ruku, aby ho nemohli dostat ven, ale byl jsem při tom silně udeřen nějakým tupým předmětem do lokte, že jsem ho bolestí hned pustil, a k tomu ještě jedním jednookým Němcem ponaučen, že se půjdu provětrat ven také jako ti ostatní. Němci vytáhli dále pošťáka Párala, Žida Mährischla, kolegu Findeisla a ještě čtyři ostatní, jejichž jména si již nepamatuji; celkem tedy osm našich kamarádů-sosáků. Všichni byli před našimi zraky přímo na chodníku strašlivě biti a týráni šílenými mikulovskými Němci i pacholky z Freikorpsu a pověstnými zrůdami SS v černých uniformách s lebkou umrlce na prušácké čepici. Zvláště posledně jmenovaní byli vyzbrojeni silnými ocelovými dráty obalenými v gumě o délce asi půl metru. Když byli všichni zajatí do bezvědomí a úplného zkrvavění dobiti, odtáhli je potom po hrbolaté dlažbě za nohy s hlavami tlukoucími o kameny velmi zanedbané dlažby na policejní úřad, vzdálený asi 10 minut. K tomuto všemu němečtí vojáci i se svými veliteli jen mlčky přihlíželi. Toto shora vylíčené běsnění trvalo plnou hodinu – od dvanácti do jedné. Kdybych žil ještě sto let, do smrti na ty scény nezapomenu.
Během přestřelky odešel vrch. strážm. Bugel k telefonu do budovy celního úřadu informovati se o příčině střelby. Krátce poté bylo stanoviště našeho družstva napadeno ručními granáty a palbou lehkého kulometu a pušek. Útočníci – polští teroristé a příslušníci tzv. Legionu Zaolzianskego – se snažili za silné palby probíti přes řeku Olši do Českého Těšína a způsobiti zde zmatek.
V nepřítomnosti velitele družstva, který nemohl ihned odejíti z budovy celního úřadu bezprostředně ohroženého palbou, vydal jsem o své újmě a proti původnímu zákazu střelby přes hranici povel k vrhání ručních granátů a sám jsem zahájil palbu z lehkého kulometu do středu sestavy útočníků, tj. do řečiště Olše. Silnou protipalbou podařilo se nám po dvouhodinové přestřelce odraziti útočníky bez vlastních ztrát. Polští teroristé měli dva mrtvé. Podobné útoky se opakovaly až do evakuace Českého Těšína dne 1. října 1938.
Po evakuaci města jsem byl dne 2. října zařazen do trestní výpravy odeslané pod velením majora Simpera na Jablunkovsko, kde jsem se až do 4. října zúčastnil čištění kraje od polských teroristů. Během těchto akcí byl větší počet teroristů zajat a zneškodněn.
Po zatčení dr. Procházky přišli na dvůr ordneři a dožadovali se složení zbraní, což bylo všemi přítomnými rázně odmítnuto. Asi v 15 hod. se dostavili na dvůr četnické stanice v Javorníku příslušníci finanční stráže z Bílého Potoku, kteří byli tamními ordnery odzbrojeni. Po jejich příchodu byl dán velitelem stanice prap. Antonínem Smolou rozkaz k odchodu. Strážmistři Ferdinand Přibyla a Oldřich Pretsch byli určeni jako předvojová hlídka a šli asi l00 m před semknutým útvarem zbývajících četníků, příslušníků finanční stráže a příslušníků ostatních úřadů v Javorníku. Strážm. Přibyla a Pretsch byli každý ozbrojeni puškou a v pravé ruce nesli odjištěný ruční granát. Stejně byli ozbrojeni i ostatní příslušníci stanice pochodující v sevřeném útvaru, takže se všem podařilo z Javorníku odejíti, přestože cesta městem byla hustě obsazena ozbrojenými ordnery.
Strážm. Přibyla a Pretsch postupovali stále asi 100 m před sevřeným útvarem. Cesta přes osadu Horní Fořt a obec Serksdorf minula celkem dosti klidně, ale po příchodu do obce Vlčic bylo zjištěno, že silnice jest uzavřena příčně stojícími povozy a že před překážkou stojí ozbrojení ordneři v počtu asi 40 nebo 50 mužů. Po příchodu k překážkám byli stržm. Přibyla a Pretsch ordnery vyzváni, aby odevzdali zbraně. Když oba jmenovaní tak neučinili, ohrožovali ordneři hlídku zbraněmi, a to samopaly, puškami a automatickými pistolemi.
Strážm. Přibyla a Pretsch upozornili ordnery, že bude-li jim v cestě bráněno, použijí ručních granátů a pušek. Několik ordnerů se přesto, že dostali výstrahu, pokusilo hlídku odzbrojit, ale oba členové hlídky se napřáhli k vrhu granátu, takže nejblíže stojící ordneři zvedli ruce i se zbraněmi. Po tomto zákroku bylo ordnery od odzbrojení upuštěno, takže semknutý útvar mohl přes obec Vlčice nerušeně projíti.
Dne 22. března 1939, když vtrhli Maďaři z Podkarpatské Rusi na Slovensko a postupovali z Užhorodu směrem na Michalovce, uvolil jsem se na žádost slovenské vlády a velitelství sboru v Prešově, ač jsem měl již velitelství Stráže předáno, zakročiti. Ze zbylých příslušníků St.O.S. jsem organizoval kombinovanou rotu, vydal pro protiútok podrobné rozkazy, zařídil její zasazení a řádné provedení plánu útoku. Tak jsem srazil a obrátil na útěk skupinu maďarského vojska, která čítala nejméně jeden pěší prapor s dělostřelectvem. Maďaři se zachytili teprve až na pohraniční výšině severně od užhorodského letiště.
Svými zpravodajskými orgány jsem poté zjistil, že Maďaři hodlají vpád na Slovensko opakovati dne 25. března po odchodu Čechů. Toto zjištění jsem hlásil okresnímu náčelníkovi i na velitelství sboru v Prešově. Podotýkám, že vpád Maďarů byl skutečně 25. března 1939 při mém odjezdu ze Slovenska proveden.
Při odjezdu jsem věděl, že Němci provádějí v protektorátu odzbrojení, a snažil jsem se proto propašovati několik pušek a pistolí v nábytku. Při překládání nábytku do polských vozů v Medzilaborcích (z důvodu národnostní nesnášenlivosti ze slovenské strany jsem musel evakuovat přes Polsko) mi však byla většina zbraní odňata a všechny vojensky upotřebitelné věci odcizeny. Do Hodonína jsem provezl jen jednu pušku a pistoli, které ušly pozornosti při prohledávání nábytku.
Dne 27. listopadu asi v 6.30 hod. postupující polské jednotky v doprovodu asi šesti lehkých tanků demarkační čáru skutečně překročily. Obě naše družstva ihned zahájila palbu z lehkých kulometů a pušek, z čehož vznikla oboustranná střelba. K obraně se připojila i pohotovostní četa čsl. armády střelbou z lehkých protitankových děl, kterými ostřelovala postupující polské tanky. Střelbou byl postup polských jednotek skutečně zastaven. Střelba s krátkými přestávkami trvala asi do 11.30 hod. téhož dne, tj. do doby, než přijel styčný důstojník s příslušnou komisí z Popradu spor urovnati. Jak bylo později zjištěno, měli Poláci při této přestřelce asi 26 mrtvých a 40 raněných. Mezi mrtvými byl údajně i velitel polské okupační jednotky plk. Zamborowski. Z naší strany nebyl zraněn nikdo.