M. Jesenská: Poslední dny Karla Čapka

Nevím, zdali Karel Čapek věřil v Boha. Ale byl to náboženský člověk, muž s velmi pečlivě a subtilně vypracovanou hierarchií mravních hodnot, s pevným světovým řádem v srdci i v myšlení. Rok 1938 jako povodeň odnášel balvany, které se zdály předtím tak pevné, rány dopadaly ráz na ráz. Ztráta francouzského přátelství, ztráta víry v Marseillaisu, hymnu demokratických svobod, ztráta hor a hranic, ochromený národ, úzkostlivá bezmohoucnost básníkova i nová řeč některých Čechů, hanobících vlastní hnízdo. Příliš mnoho pustošení pro srdce člověka, jehož životní vírou bylo stavět, budovat, pracovat. Příliš mnoho zkázy pro básníka, který tak miloval upravenou zahradu, rozkvetlé kytky, pohostinný dům a věci prostého života. Byl to příliš skromný a plachý člověk, než aby zemřel na zlomené srdce. Zemřel na zápal plic.

Památku bratří Čapků připomíná pamětní deska na Josefově části dvojvily, kterou si slavní sourozenci postavili ve 20. letech v Úzké ulici na pražských Královských Vinohradech (dnes ulice Bratří Čapků).
Na nočním stolku vedle postele ležel obsah kapes: půlčičky cigaret, špička z višňovky, ohmatané hodinky, legitimace na elektriku, noviny a poslední Stefan Zweig: „Nastolení krále“. Ve čtvrtek četl noviny ještě bedlivě. V pátek mu je už nedali. Věděli, že nese těžce anonymnost večerníků. Tím tíže, že se hněvat neuměl. Uměl se hanbit, stydět za jiné, uměl se skrývat v ulitě bolavého mlčení, ale hněvat se neuměl. „Člověk se nemá v životě na nikoho zlobit,“ chlácholil jiné. „Koukej, jak by se nezlobil, kdoví, má malý plat... a psát také neumí.“ dodal přemítavě. Ale to nebyla kritika. To bylo věcné zjištění mistra v řemesle, citlivého, čistotného rukodělníka pera, jemuž je nedostatek řemeslného umu dostatečným vysvětlením pro zahořklost. Dělat něco špatně byl velký pro něho hřích. Dělat špatně podzídku, nahazovat špatně maltu, zasadit špatně sazeničku a špatně vidět svět bylo stejně hříšné jako špatně psát. Dobrá práce dělá dobré srdce, špatná práce dělá srdce jedovaté. Takový byl Čapkův světa řád.

V pátek se projevil těžký zápal plic, v pátek zakázali lékaři Čapkovi hovořit a zakázali mu kouřit. V pátek se začínaly sklánět stíny nad životem, a proto snad Čapek nedovolil, aby byly staženy záclony. Chtěl mít jasno. „Člověk se má dívat věcem do tváře,“ říkal. Díval se však bedlivě do tváře svým přátelům a lékařům a nejbedlivěji své ženě, hledaje v jejich obličejích zákmit úzkosti nebo veselí, které by mu potvrdilo, že se mýlí ve svém tušení. Byl to zoufalý zápas o dobrou pohodu, o předstírání dobrého pulzu, o klidný hlas a veselé oči, byla to, Olgo, tvá nejstrašnější úloha, hrát člověku, kterého stravovala smrt, bezstarostnost a veselost, když tebe začínalo stravovat tušení osamocenosti.

Ležet už Čapek nemohl, tedy vysedával. V polozkroucené, pokřivené poloze seděl na posteli hodiny, hodiny, hodiny, zápase o dech. „Myslil jsem si vždycky, že nejhorší věc je nevidět,“ řekl. „Ale nemoci dýchat je ještě horší.“ Spánek nepřicházel, beze slov se čas vlekl z minuty na minutu a v tichém propadání byla největší starost tohoto muže, aby neobtěžoval, aby pro něho nikdo netrpěl nepohodlí, aby nikomu nepřipadlo zatěžko opatrovat ho. Nemocný člověk je ubohý živočich, v nejsamozřejmější funkci odkázaný na pomoc druhých: a to Čapek nesnášel, o tuto samostatnost bojoval, bylo těžko přinutit ho, aby se podvolil. Lékařským opatřením se však podvoloval klidně a poslušně. Valil balvany na srdce lékařů, protože jim tak dětsky důvěřoval, viděl v nich muže, kteří mají právě tolik zázračné moci jako úžasné vůle, ostatně to nebyli jenom lékaři, byli to přátelé a mimoto Češi, kus toho umírání bylo i jejich bolestí, stáli vedle v pokoji, plačíce, a odcházeli k němu s úsměvem hrdinů. Bylo těžko sedět vedle něho, protože začínal mluvit, jakmile někoho viděl. Odejít bylo nemožno, obával se zůstat sám, i oni se obávali opustit ho na vteřinu. A tak seděli vedle v pokoji Dr. Fürth a Dr. Steinbach, „zlatí kluci citliví“, jak jim říkal Čapek, předstírali, že čtou, a s vlastním dechem naslouchali vydechnutí muže vedle v pokoji, muže, který se ztrácel v tmách.

Vlevo: Manželé Karel Čapek a Olga Scheinpflugová v roce 1937 při natáčení Čapkova protiválečného dramatu Bílá nemoc. Za nimi stojí Hugo Haas, který podle Čapkovy divadelní hry napsal scénář, film režíroval a současně vytvořil hlavní roli; zcela vpravo Josef Čapek.
Vpravo: Karel Čapek v Milovicích na cvičení čsl. armády, uspořádaného u příležitosti mezinárodního zasedání PEN klubu v létě 1938. (Mezinárodní PEN klub sdružuje od roku 1921 tvůrce, kteří „vládnou perem“ (Playwrights, Poets, Essayists, Novelists). Cílem sdružení je svoboda vyjadřování, svoboda slova a svobodný život vůbec. Čapek byl zakladatelem českého PEN klubu a v letech 1925 až 1935 i jeho prvním předsedou.)
V sobotu ráno v 5 hodin přišli konzultující lékaři, profesor Pelnář a profesor Charvát – a Čapkova první starost byla, zdali už pili kafe? Uprostřed namáhavého úsilí lékařů o život promlouval klidné a prosté věty: „Jak je venku? Je ozkluzko? Za devadesát jeden den pojedeme na Strž. Všichni, jak jsme tady. Na Strži už budou pučet stromy a čerstvá tráva – za devadesát jeden den.“ Když odešli konzultující lékaři a vrátili se lékaři-přátelé, zastihli Čapka s otázkou v očích, a protože nesměl mluvit, ukazoval palcem dolů, jako římští cézarové nad padlými gladiátory dávali znamení: palcem dolů znamená gladiátora probodnout, palcem nahoru znamená nechat ho žít. Byla to otázka humorná, ale jistě už velmi úzkostlivá. Oba „zlatí kluci citliví“ horlivě zvedali palce do výše, ukazujíce, že gladiátor zůstane živ, a byla to odpověď úsměvná, legrační a veselá, tři muži tu dělali šprýmy, jako dovedou jenom muži mezi sebou, trochu kamarádské hantýrky, trochu chlapsky podané útěchy, trochu žertování o věcech nejhlubších – a přitom asi nikdy spolu tito muži nemluvili vážněji.

V sobotu byl Štědrý večer, nějak se svět utišil a i nemoc jako by povolila. Lékaři dávali trochu naděje. Vydržet takhle tři dny, je to vyhrané, Čapek byl unaven, umořen, toužil po spánku, který nepřicházel, po dechu, kterého se nedostávalo. Ale přesto se vracel cípek naděje. Nemocný byl plný otázek a plný tlumeného hovoru. Kdy bude smět kouřit? Kdy bude smět chodit? Kdy bude smět psát? Napíši knihu o lékařích, povídal. Sám syn lékařův, vždycky se cítil přitahován a okouzlen problémem lékaře – člověka. Lékař mu znamenal vždycky víc než mistr svého řemesla. Tak trochu divotvorce, jako Galén, lékař spasitel. A přitom je v tom tolik bezmocně lidského, vzít fidlátka a měřit lidská srdce, ohmatávat pulzy, poslouchat plíce, chodit do zešeřelých pokojů a hledět do vyděšených očí a vidět lidi umírat. Tolik lidského, obyčejného, záhadného a všedního, napíšu to, sliboval si. Jen co se vystůňu.

Vlevo: Spisovatel Karel Čapek (* 9. ledna 1890 Malé Svatoňovice) se svým bratrem Josefem (* 23. března 1887 Hronov), vynikajícím malířem, grafikem, spisovatelem a dramatikem.
Vpravo: Svou dlouholetou přítelkyni herečku Olgu Scheinpflungovou požádal Čapek o ruku na dovolené s přáteli v Dolomitech. Utajený svatební obřad proběhl na Vinohradské radnici za měsíc, 16. srpna 1935.
Myšlenky posledních dnů Karla Čapka patřily dvěma pozemským jeho láskám: Strži a Olze. Strž je kamenný dům pod hrází rybníka v dobříšských lesích. Kolem domu je 20 hektarů půdy, a tato hlína, tento dům a pohled z něho na brdské kopce přirostl Čapkovi k srdci jako věc, která dýchá. Čím víc se bořil svět kolem nás, tím horlivěji a dychtivěji stavěl, vláčel balvany, připravoval regulaci potoka, páčil pařezy. Jako zázrakem bylo na těch dvaceti hektarech všechno, co miluje člověk srostlý s českou krajinou: rybník, potok, studánka, kousíček pole, hájek, břízy a mezička, kopec i lán, vyhlídka na modrou křivku mírných kopců, kraj lahodný jako klekání v letním zlatém podvečeru. Šest neděl tady na podzim strávil Čapek docela sám se zedníky, lopotě se prací. Připravoval hlínu na jaro, připravoval dům pro svou ženu, pro sebe a své přátele. „Za jedenadevadesát dní budu zedničit, dodělám regulaci potoka,“ sliboval si. „Napíšu o Strži. O tý Strži mne snad psát nechají...?“ Těch jedenadevadesát dnů, které ho dělily od jara, bylo však příliš dlouhých. Počítal je po hodinách, chvěl se, jako by na jaře čekala záchrana. Jedenadevadesát dnů, jedenadevadesát příček žebříku. Ale ze čtvrté se zřítil.

Před třemi roky se Karel Čapek oženil. Do té doby žil sám, samotář, osamělec. V jeho domově bylo všechno jediné: jeden talíř na stole, jedna židle u stolu, jedna postel v ložnici, jeden kabát na věšáku. Od počátku svého manželství se Čapek změnil. Jako by se rozvinul do šířky, do výšky, do chvatu, do bezpečí. Najednou nebylo ozkluzko. Jako by měl touhu dohánět dny samoty, jako by se přestal vlastních citů ostýchat. Rozpučela v něm nějaká chlapská síla a náhle byly všechny věci dvě: dva talíře na stole, dvě židle u stolu, dvě postele v ložnici, dva kabáty na věšáku. Všechna zdravá radost člověka pramení z toho, že jsou věci dvě.

Jednou vpodvečer, když pozoroval Peroutka změněný život svého přítele, tak podstatně rozdílný od tolika předešlých večerů, večer muže a manžela, zvedl dva prsty do výše – ukazovák a prostředník: Dva, Čapku! A Čapek, okamžitě chápající značky chlapecké řeči, kterou pronášejí muži ve věcech vážných, pohyb opakoval: Ovšem, dva jsme! Pýcha a dozrávání, vděčnost a šelmovství. Klukovina a nejvřelejší moudrost. Od té doby ten pohyb zůstal jako zkratka velké a dlouhé věci, které se říká láska (ale to je málo), které se říká život ve dvou. Když Čapek umíral, když už nemohl mluvit, když už byl skoro na druhém břehu – když už byl v agónii –, klečela jeho žena vedle něho, převádějíc ho v okamžiku, kdy ze dvou zůstává zase jeden, mrtvý je sám, živý je sám. A těsně na prahu této nové samoty zvedl Čapek ruku, zvedl dva prsty: ovšem, dva jsme. Ale potom umřel.

Na hrobě Karla Čapka na vyšehradském Slavíně najdeme pod obvyklým křesťanským symbolem také prvorepublikový střední znak, symbolizující masarykovskou demokracii a humanitu – znak víry bratří Čapků. Náhrobek v podobě božích muk ještě stihl navrhnout Josef Čapek; zanedlouho byl při zahájení války spolu s dalšími dvěma tisícovkami veřejně známých protektorátních příslušníků zatčen v rámci represivní operace Albrecht der Erste. Po více než šestiletém utrpení v německých koncentračních táborech byl tento všestranný umělec umučen v dubnu 1945 v táboře Bergen-Belsen. Zajímavostí je, že hrob Karla Čapka byl původně určen pro uložení ostatků Karla Hynka Máchy, které bylo plánováno převézt z okupovaných Litoměřic. Eduard Bass o tom v dobovém komentáři napsal: „Za básníka, který se uštval při požáru města, přišel básník uštvaný při požáru své země“.
V neděli v poledne na Boží hod vánoční snědl Čapek polévku a vypil kafe. Dokonce vykouřil půlčičku cigarety. Odpoledne seděl klidný a tichý se svým přítelem a lékařem. Povídejte mi něco, řekl. Povídali tedy. O lékařově chlapci, o jeho úloze, o tom, jak je venku, a ovšem o Strži, o jaru, o potoku. Venku začínalo sněžit, do pokoje se ukládal modravě bílý stín, velkoměstský odraz sněhu. Čapek mlčel, mlčel hodnou chvíli. Pak změnil barvu, změnil polohu těla. I člověk i zvíře se před smrtí ukládá. Pomalu hledá polohu, ve které by bylo dobře umřít. Do pokoje vešla žena Olga a snad jí kmitlo tváří pochopení. „Copak ti lékaři neřekli, že už je mi lépe?“ řekl Čapek – a to bylo docela poslední, co vůbec řekl. V pět hodin se položil naznak, schoulil se na pravou stranu, uložil hlavu i ruce, připravil tělo. Ve tři čtvrti na sedm dodýchal. Nebojoval. Nerval se. Nezápasil. Přestal jenom dýchat a přestal jenom žít. Chcete-li, věřte si, že zemřel na bronchitidu a zápal plic.
(Otištěno 11. ledna 1939 v týdeníku Přítomnost. Milena Jesenská – významná česká publicistka, narozena 10. srpna 1896 v Praze. Spolupracovala s J. Fučíkem, koncem 30. let s F. Peroutkou. V listopadu 1939 zatčena gestapem a po několikaletém věznění umučena 17. května 1944 v německém koncentračním táboře Ravensbrück.)
(c) Codyprint 2011