Osudové výstřely v Marseille

Dne 9. října 1934 došlo v jihofrancouzském přístavu Marseille k atentátu, kterému padli za oběť dva významní státníci spojeneckých zemí tehdejšího Československa, jugoslávský král Alexandr I. a francouzský ministr zahraničí Louis Barthou. Tento teroristický čin tehdy destabilizoval evropský spojenecký systém a byl výrazným milníkem na cestě k Mnichovské konferenci, která byla svolána čtyři roky po marseillském útoku.

Král Alexandr připlul na diplomatickou návštěvu Francie do Marseille 9. října před 16. hodinou. Přímo na palubě torpédoborce Dubrovník pozdravil královského hosta francouzský ministr válečného námořnictva Piétri. Za jeho doprovodu král nasedl na admirálský člun a přijel do přístavu, kde ho uvítal jménem prezidenta a vlády ministr zahraničí Louis Barthou. Druhým člunem přijel do přístavu jugoslávský ministr zahraničí Jevtič a ministr královského dvora Antič. Celý průvod hodnostářů pak nasedl do automobilů a jel do města. Cesta byla lemována davy obyvatel, ale navzdory jistým indiciím, že by na krále mohl být proveden útok, byla bezpečnostní opatření francouzské policie naprosto nedostatečná.

Když kolona automobilů míjela marseilleskou burzu, bylo na otevřenou limuzínu, v níž jel král, vystřeleno ze zástupu asi 20 ran. Jeden z útočníků dokonce vyskočil na stupátko vozu. Král, zasažený třemi ranami do hlavy a prsou, byl okamžitě dopraven k ošetření na prefekturu. Jeho zranění však nebyla slučitelná se zachováním života; v 17.15 hod. pařížského času bylo oznámeno, že král Alexandr zranění podlehl. Jeho poslední slova údajně zněla: „Střezte Jugoslávii!“

Současně s králem byl raněn do pravého ramene ministr Barthou, který seděl po jeho boku. Zranění bylo poměrně lehké; ministr s prostřeleným ramenem bez pomoci vystoupil z vozu a poodešel několik kroků. Při ošetření se však lékaři soustředili na střelné poranění a nepostřehli, že dvaasedmdesátiletý Barthou současně dostal srdeční záchvat, na který záhy zemřel.

Kromě krále Alexandra a ministra Barthoua podlehl zranění také jugoslávský dvorní maršálek Alexandr Dimitrievič. Generál George, člen nejvyšší vojenské rady, který byl králi přidělen pro zvláštní diplomatickou misi, byl těžce zraněn. Při střelbě bylo zraněno také několik lidí z davu. Manželka krále Alexandra, královna Marie, unikla atentátu jen tím, že byla na lodi stižena nevolností a cestovala do Paříže vlakem.

Hlavní atentátník byl na místě zlynčován přihlížejícím davem. Při policejním vyšetřování bylo zjištěno, že měl falešný československý pas na jméno Petr Kelemen, ale ve skutečnosti v něm byl identifikován makedonský terorista Vlado Georgiev. Přípravu atentátu se podařilo rozkrýt díky zatčení a doznání dvou spolupachatelů, kteří měli rovněž falešné pasy. Po dlouhém výslechu doznali, že jsou Chorvati, a pokud by se nepodařil atentát v Marseille, byl by opakován v Paříži. Vyšetřování ukázalo, že do spiknutí byli zapojeni další chorvatští emigranti, žijící v Paříži. Následně jich bylo mnoho zatčeno nebo vypovězeno z Francie.

Atentát byl zosnován příslušníky chorvatské teroristická organizace Ustaša za podpory italských a maďarských představitelů. Zbraně atentátníků byly italského původu a byly zakoupeny v Terstu. Ustašovci byli řízeni z italského exilu právníkem Ante Pavelićem a v teroristických akcích cvičeni na maďarské základně Janka Puszta, vzdálené asi 6 km od jugoslávských hranic. Celkově se těchto výcvikových kurzů zúčastnilo asi 40 chorvatských emigrantů, z nichž někteří přešli hranice Jugoslávie a plnili tam teroristické úkoly.

Výcvik ve střelbě z krátkých zbraní a v používání výbušnin probíhal pod dozorem maďarských policistů; jako instruktoři na základně působili vysocí důstojníci maďarské armády. Kromě dovážení zbraní pro teroristy byly v Maďarsku pro jejich potřebu tištěny falešné francouzské bankovky. Po všech těchto zjištěních nebylo daleko k tomu, aby dotčené strany Maďarsku vyhlásily válku, ale zákrokem britské diplomacie bylo toto nebezpečí zažehnáno.

Jean Louis Barthou se narodil v roce 1862, absolvoval právnickou fakultu, ale záhy se orientoval na politickou kariéru. Ve svých 27 letech byl poprvé zvolen poslancem parlamentu, a to za tzv. pravý střed. V roce 1894 se stal poprvé členem vlády a během své další kariéry několikrát řídil ministerské rezorty – byl postupně ministrem veřejných prací, vnitra, pošt a telegrafů, spravedlnosti a nakonec zahraničí. V roce 1913 byl krátce předsedou vlády a současně byl uznáván i jako obratný žurnalista. Po 1. světové válce byl předsedou mezinárodní reparační komise a jako takový zaujal nekompromisní postoj proti zrovnoprávnění poraženého Německa.

Počátkem roku 1934 Louis Barthou nastoupil po Paulu Boncourovi úřad ministra zahraničních věcí a brzy si získal oblibu veřejnosti svou aktivní mírovou politikou v celoevropském kontextu. Barthou byl v úzkém kontaktu s čs. ministrem zahraničí Edvardem Benešem a krátce po jmenování navštívil také Prahu. Zasloužil se o přátelskou smlouvu se Sovětským svazem a připravoval půdu pro jeho vstup do Společnosti národů. Svou diplomacií také přispěl ke sblížení Anglie a Itálie s Francií. Počátkem listopadu 1934 měl ministr Barthou absolvovat diplomatickou cestu do Říma, ale měsíc předtím byl jeho život ukončen při uvítání krále Alexandra v Marseille.

Národní pohřeb oblíbeného politika proběhl 13. října v Paříži; československou vládu na něm zastupoval ministr Beneš, který byl současně jako dočasný předseda zástupcem Rady Společnosti národů. Ostatky Louise Barthoua byly uloženy do rodinné hrobky na hřbitově Père Lachaise po boku jeho syna, padlého v 1. světové válce. Po zesnulém ministru Barthouovi převzal zahraniční úřad představitel krajní pravice Pierre Laval, který byl propagátorem spolupráce s fašistickými mocnostmi; po porážce Francie v roce 1940 se stal místopředsedou Pétainovy vlády a po válce byl za kolaboraci odsouzen k smrti.

Alexandr I. Karadjordjević se narodil v roce 1888, byl druhým synem srbského krále Petra I. V letech 1903 až 1909 získal vojenské vzdělání v carském Rusku. Při tzv. balkánských válkách v letech 1912 až 1913, kdy se balkánské národy zbavily turecké nadvlády v regionu, velel princ Alexandr srbské První armádě a dosáhl řady vítězství. V roce 1914 byl Alexandr jako princ regent jmenován nejvyšším velitelem srbské armády a tím i nejvyšším velitelem dobrovolnických sborů, ve kterých bojovali i českoslovenští dobrovolníci. Při svízelném ústupu srbské armády albánskými horami na přelomu let 1915 a 1916 byli mnozí Čechoslováci svědky toho, že starý král Petr i princ Alexandr setrvali se svými jednotkami i v nejtěžším období až do evakuace na ostrov Korfu. Alexandr často bojoval v předních liniích a kvůli statečnosti projevené za 1. světové války i pozdější mírové politice byl ve své vlasti velmi oblíben.

Po smrti Petra I. Osvoboditele v roce 1921 nastoupil Alexandr I. na trůn Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ve 20. letech narůstalo mezi Srby a Chorvaty stále větší národnostní napětí, a král Alexandr se rozhodl vyřešit krizi tím, že se v lednu 1929 ujal absolutní moci. Byla zrušena ústava, rozpuštěn parlament i politické strany, a v říjnu 1929 byl stát reorganizován do celku Království Jugoslávie. Cílem politických snah krále Alexandra bylo sbližování Slovanů na Balkáně; dostalo se mu proto přízviska Sjednotitel. Podařilo se mu dosáhnout dohody i s tradičními balkánskými nepřáteli, Bulhary, s jejichž carem Borisem III. v létě 1934 uzavřel politickou, hospodářskou a vojenskou dohodu.

Během autoritativní vlády v letech 1929 až 1934 se v Jugoslávii projevily důsledky celosvětové hospodářské krize a národnostní nepokoje neustávaly. Alexandr proto uvažoval o obnovení parlamentní demokracie, ale uskutečnění tohoto záměru znemožnil marseillský atentát, provedený radikální chorvatskou opozicí za tiché podpory států, které usilovaly o změnu územního statutu poválečné Evropy.

Po atentátu byl v Jugoslávii vyhlášen šestiměsíční národní smutek a vláda se usnesla, že na trůn nastoupí syn zavražděného princ Petr II. Po dobu nezletilosti teprve jedenáctiletého krále měla jeho povinnosti vykonávat regentská rada pod vedením Petrova strýce Pavla Karadjordjeviće, sestavená podle Alexandrovy závěti. Na počátku výbojů nacistického Německa se král Petr II. postavil proti spolupráci s Hitlerem, ale v březnu 1941 regent Pavel prosadil spojenectví Jugoslávie s Německem, Itálií a Japonskem. Jugoslávští antifašisté proto prohlásili sedmnáctiletého Petra II. za plnoletého a v zemi byl proveden převrat. Hitler dal vzápětí pokyn k útoku na Jugoslávii, která byla po krátkém odporu obsazena a rozdělena; Srbsko bylo okupováno a v Chorvatsku byl nastolen kolaborantský režim.

Převoz ostatků krále Alexandra I. do Jugoslávie na torpédoborci Dubrovník byl pompézní. Francie vyslala jako doprovod dva křižníky a eskadru torpédoborců; po cestě konvoj míjel anglickou a italskou čestnou flotilu, které vypálily čestné salvy. Ve dnech 16. a 17. října byla rakev s královými ostatky v Bělehradu vystavena veřejnosti. Velkolepý pohřeb krále Sjednotitele se konal 18. října, kdy ráno v půl osmé zahřměla děla z bělehradské pevnosti Kalemegdan a nad městem přelétla velká skupina jugoslávských, československých, francouzských a rumunských vojenských letadel. Současně byly zahájeny v katedrále sv. Michala pohřební bohoslužby, při nichž seděl nový král Petr II. poprvé na trůně.

Velkým gestem slovanské vzájemnosti byl fakt, že se mladý král pohřbu zúčastnil v sokolském kroji. (V roce 1929 byla v Jugoslávii vytvořena namísto chorvatského, slovinského a srbského Sokola a Orla jednotná organizace, která měla potlačit separatistismus a šířit celonárodní myšlenky po vzoru Sokola československého.)

Obřadu v katedrále byli přítomni anglický král Jiří V., rumunský král Carol II., bulharský princ Cyrill a zástupci všech evropských států. Za čs. republiku se pohřbu zúčastnil ministerský předseda Malypetr, ministři Beneš, Bradáč a Dérer a generálové Syrový, Krejčí a Husárek. Členy francouzské delegace byli prezident Albert Lebrun, ministr války maršál Pétain, ministr válečného loďstva Piétri a ministr letectví generál Denain. Po skončení bohoslužby byla rakev s mrtvým králem vynesena na dělovou lafetu a byl zahájen průvod Bělehradem, který trval celou hodinu.

Pohřbu se zúčastnilo množství delegací z nejrůznějších států. Místní obyvatelstvo zastupovaly mimo jiné skupiny vdov a členů rodin po bojovnících, kteří padli v 1. světové válce, a rodiny obránců Bělehradu. V průvodu defilovaly také čestné jednotky francouzské, rumunské a anglické armády. Československou brannou moc zastupovala čestná rota pěšího pluku 48 „Jugoslávského“ z Benešova. Za Čs. obec sokolskou se pohřbu účastnila padesátičlenná skupina župních delegátů vedená starostou Dr. Bukovským a náčelníkem Dr. Klingerem.

Když dorazil smuteční průvod před bělehradské nádraží, byla rakev přenesena členy senátu a poslanecké sněmovny do smutečně vyzdobeného vlaku, který převážel i darované věnce, jejichž počet byl odhadován na 15 tisíc. Ostatky krále Alexandra I. byly vlakem převezeny do obce Topoly a uloženy k poslednímu odpočinku do hrobky v chrámu sv. Jiří na vrchu Oplenac. Význam, jaký měl král Sjednotitel pro svůj národ, byl vyjádřen tím, že rakev do hrobky přenášeli prostí venkované. Celkově se pohřbu zúčastnilo asi 400 tisíc lidí.

Bezprostředně po tragické události v Marseille zaslal tehdejší československý prezident Masaryk ministrovi Bradáčovi dekret následujícího znění: „Pane ministře národní obrany, tragický skon Jeho Veličenstva krále Jugoslávie Alexandra I. naplnil nesmírnou bolestí celý československý národ. Československá branná moc prožívá dny největšího smutku. Nařizuji, aby ode dne 10. října t. r. celá branná moc projevila oficiálně smutek tím, že: 1) důstojníci a rotmistři nosí smuteční pásky na levém záloktí na stejnokroji do 10. listopadu t. r.; 2) na vojenských budovách vyvěsí se státní vlajky, spuštěné na půl žerdi, případně vyvěsí se smuteční prapory do dne pohřbu do 21. hodiny včetně; 3) na praporech, standartách a praporcích upevní se černé smuteční stuhy do 10. listopadu t. r.; 4) vojenské hudby smějí hráti při služebních výkonech jen státní hymnu při vzdání pocty do dne pohřbu do 21 hodin včetně; 5) jinak vojenské hudby nesmějí v den pohřbu hráti vůbec.“

Kromě klíčového postavení politického, které zastával zavražděný král Alexandr v Evropě 30. let min. století, stojí za to připomenout také nástupnickou úlohu, kterou mohl sehrát při rozpadu rakousko-uherské monarchie. T. G. Masaryk totiž v roce 1914 uvažoval o možnosti vytvořit personální unii budoucího československého státu s Jihoslovany. Srbský princ Alexandr by tak mohl po sesazení habsbursko-lotrinské dynastie nastoupit na český trůn.

Tryzna za Alexandra I. a ministra Barthoua se v den králova pohřbu konala také na Staroměstském náměstí v Praze. V podvečer 18. října se rozezněly zvony všech pražských kostelů a Staroměstské náměstí bylo přeplněno obyvatelstvem. Radniční balkon byl dekorován černým textilem a jeho střední část byla vyzdobena dvěma věnci s jugoslávskými, francouzskými a československými stuhami. Na balkoně i pod ním zasedli na improvizované tribuně zástupci čs. diplomatického sboru, města, úřadů a národních korporací. Na prostranství před radnicí pak stáli v semknutých řadách legionáři, sokolové, skauti, četnictvo, studenti a nepřehledné zástupy obyvatel. Smuteční projevy přednesli předseda Národní rady profesor Němec, ministr vnitra Černý, ministr Krofta a zástupce sdružení dohodových bojovníků FIDAC Ján Papánek. Na závěr shromáždění byla členy pěveckého spolku Hlahol zazpívána jugoslávská, francouzská a československé státní hymna.

Osudové výstřely v Marseille ukončily život dvou evropských státníků, kteří byli oporami systému kolektivní bezpečnosti demokratických sil. Je nanejvýš pravděpodobné, že pokud by politická kariéra Louise Barthoua nebyla předčasně ukončena, použil by na konci 30. let veškerý svůj vliv k tomu, aby se Československo nedostalo do mezinárodní izolace a aby Francie dostála svým spojeneckým závazkům. Celonárodní smutek byl předzvěstí dalších neradostných událostí a československou veřejností byl v říjnu 1934 vyjadřován zcela upřímně.

Radan Lášek

(c) Codyprint 2016