stržm. četn. Antonín KŘEPELA
Narozen 22. dubna 1911 v Králově Dvoře (okr. Beroun), v letech 1933-1935 absolvoval prezenční službu u děl. pl. 151, v říjnu 1936 nastoupil u ZČV Praha jako četník na zkoušku. V dubnu 1937 zařazen k ČPO Cheb, v říjnu téhož roku definitivně převzat a povýšen na strážmistra. V červenci 1938 přidělen na četn. stanici Habersbirk (Habartov), při jejíž obraně byl 13. září 1938 postřelen a následně ubit henleinovci. Pohřben v rodné obci.

četník na zk. des. Stanislav ROUBAL
Narozen 30. dubna 1915 ve Velkém Poříčí (okr. Náchod), v letech 1934-1936 absolvoval prezenční službu u p. pl. 4, v červenci 1938 nastoupil jako četník na zkoušku, zařazen k ČPO Falknov jako řidič. Padl dne 13. září 1938 při obsazování obce Habersbirk (Habartov), zpopelněn 20. září v Pardubicích a pohřben v rodné obci.

četník na zk. čet. Vladimír ČERNÝ
Narozen 11. července 1911 v obci Žehusice (okr. Čáslav), v letech 1933-1935 absolvoval prezenční službu u děl. pl. 2, poté zůstal v armádě jako délesloužící, v červenci 1938 ukončil službu v hodnosti četaře přestupem k četnictvu. Jako příslušník ČPO Falknov padl dne 13. září 1938 při obsazování obce Habersbirk (Habartov). Pohřben v Chotusicích.

Vysadil jsem dveře spojující naše dvě místnosti a postavil je na okno, do kterého nejvíce stříleli a kterým nás bylo dobře vidět z půdy sousedního domu řezníka Kühnla. Pro případ, že by se henleinovcům podařilo znovu vniknout do stanice, vypáčil jsem násilím dveře u skříně a z pušek určených pro SOS i z pušky stržm. Brože jsem vyjmul závěry a hodil je hluboko do topeniště kuchyňských kamen, aby se z nich nedalo střílet. Pušky jsem uschoval pod postel. Henleinovci je pak našli a odnesli, ale bez závěrů; byly k nepotřebě. Ještě jsem si udělal zásobu střeliva na půdě, v zadním traktu budovy a ve sklepě, abych je měl po ruce, kdybychom byli nuceni místnosti stanice opustit.
Křepela a já střelbu občas opětujeme. Nového útoku na stanici se henleinovci neodvažují, a tak zkoušejí novou taktiku. K zadnímu traktu přitahují motorovou hasičskou stříkačku a snaží se nás vytopit. Střela, která zranila u domovních dveří Příbka, zasáhla nerv, a tak je jeho ruka celá bez vlády. Křepela mu ale natahuje pistoli a Příbek zahajuje zdravou rukou palbu z okénka v prvním poschodí směrem ke stříkačce. Henleinovci od ní prchají a najednou slyšíme údery krumpáčů. Přivážejí bedny s důlními trhavinami. Vyzývají nás, abychom se vzdali, jinak vyhodí stanici do povětří. Odmítáme. Potom kopání utichá. Vedoucí Zährl u soudu v Chebu v roce 1942 vypověděl: „Od plánu podkopu jsme upustili, protože hrozilo nebezpečí, že se sesují sousední domy.“

A tak Němci sáhli k poslednímu prostředku. Před stanici přihnali mou manželku spoutanou v provazech, v roztrhaném obleku a zkrvavenou. Drželi ji na dlouhém provaze, sami skryti za rohem domu řezníka Kühnla. My jsme viděli jen hlavně pušek namířených proti manželce a slyšeli výzvy, abych se vzdal, jinak že manželku zastřelí. Nato Příbek, který silně krvácel ze svých zranění, vyšel ze stanice a byl ihned ordnery odvlečen. Mne se zmocnili před stanicí v okamžiku, když jsem spěchal naříkající manželce na pomoc. Byl jsem stržen davem, byla mi vyrvána puška z rukou a byl jsem ztlučen tak, až jsem pozbyl vědomí.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale za nějakou chvíli, když jsem se trochu probral, vlekl jsem se uličkou za stanici, ne však s rozvahou, ale spíše pudem sebezáchovy. Přitom jsem byl udeřen hornickým krumpáčem dvakrát do hlavy jedním z ordnerů, když ten předtím křičel: „Mein Bruder ist todt.“ Zůstal jsem tam ležet v bezvědomí v tratolišti krve, považován za mrtvého. Po nějaké době jsem procitl a slyšel jsem novou palbu z pušek. Doplížil jsem se zpět na stanici. Naštěstí byla prázdná! Ulehl jsem na postel vedle zastřeleného prap. Koukola. Měl jsem pocit, že jsem před stanicí viděl stát autokar, ale opět jsem upadl do bezvědomí; probral jsem se až druhý den v nemocnici.

Do Habersbirku dorazila okolo jedné hodiny posila dvanácti četníků pohotovostního oddílu z Falknova. V oddílu byli mladí hoši – čekatelé četnické služby. Hned při vjezdu do obce autokar narazil do ocelového lana, napnutého přes cestu, ale řidiči se podařilo překážku odtrhnout. Na návsi se autokar dostal do křížové palby – ještě uvnitř byl zabit Stanislav Roubal; upilovaná střela dum-dum mu utrhla část hlavy. Při vystupování byl smrtelně zasažen Vladimír Černý, ten upadl, ale poté se ještě dovlekl do nedaleké kolny, kde zemřel. Zraněn byl i další četnický čekatel Vavřinec Hyka. Četníci se bránili až do příjezdu další posily, autokaru se třinácti strážníky karlovarské státní policie. I tento autokar byl zasažen několika střelami, ale zraněn nebyl naštěstí nikdo. Pak byla obsazena četnická stanice, hostinec i ostatní hnízda odporu; v přestřelkách byli zabiti tři Němci a řada byla zraněna. Zbývající ordneři se dali na útěk, mnozí z nich až do říše.
Vzpoura v Habersbirku byla tedy zdolána. Mne z těžkým zraněním (prolomení lebeční kosti, zlomeniny prstů levé ruky, povrchní průstřel ramene, vyražení zubů a další zhmoždění) odvezli do falknovské nemocnice. Až teprve ve sborové nemocnici v Plzni jsem se dozvěděl, že stržm. Křepela je mrtev – našli jej prostříleného a utlučeného v prohlubni starého dolu kousek za četnickou stanicí. Já dnes mohu podat toto svědectví jen díky tomu, že jsem byl považován za mrtvého.

(In: Radan Lášek: Jednotka určení SOS 1. díl; Codyprint 2006)